Milníky milénia

ZDROJ : Softwarové noviny  (12/1999) AUTOR : Petr Koubský DOWNLOAD : PDF

Tento příběh bych raději vyprávěl než psal — aby mě posluchači stihli včas zarazit. Protože dějiny informatiky jsou dějinami světa, a ty jsou nekonečné. Poslyšte tedy příběh, jenž není lineární; větví se, zaplétá a každá jeho část souvisí s jinými jako v bohatě propojeném hypertextu. Poslyšte vyprávění o Charlesi Babbageovi a o tom, jak mohl být počítač sestrojen už v ro­ce 1830; o Hermanu Hollerithovi a lásce Ameriky ke kancelářským strojům; o tom, jak vznikla IBM; o mladém úspěšném muži jménem Jánoš von Neumann; o IBM System/360 a o tom, za co všechno této počítačové řadě vděčí náš moderní dne­šek; o počátcích Internetu; o garážích v Silicon Valley; o medvědu a aligátorovi; o Billu Gatesovi a Marku Andreessenovi.
Poslyšte příběh Milníků milénia.

Polský spisovatel Stanislaw Lem se v jedné ze svých novel výstižně ptá po oka­mžiku, kdy „počitadlo dostalo rozum“ . Není snadné jej stanovit. Nejstarším „počítačem“ byly bezpochyby vlastní prsty, ale mechanické pomůcky usnadňu­jící číselné výpočty používali lidé odpradávna.
První počitadla (abakusy) jsou archeologickými nálezy doložena již ve 3. století př. n. I. Počitadlo prokázalo obrovskou životnost, v Japonsku, Číně a Rusku se v obchodech a úřadech občas používá dodnes — často hned vedle nejmodernější elektroniky. Po stovky let zůstalo jediným zařízením svého dru­hu — dávno již před začátkem našeho tisíciletí.
Pak se dost dlouho nedělo téměř nic. Upřímně řečeno, vymezíme-li téma ja ­ko skutečné milníky milénia, tedy „historie toho, co během posledního tisíce let vedlo k dnešnímu rozvoji informačních technologií“ , není téměř odkud začít.
Evropa na začátku jedenáctého století byla místem, kde se dalo mnohem snáz dostat klackem po hlavě, než zažít cokoli intelektuálnějšího. Mnohé jiné části světa na tom sice byly aspoň o něco málo lépe, ale o skutečném rozvoji vědy a technologie směřující k informatice můžeme mluvit až mnohem později.
Jedním z nepopiratelných milníků je knihtisk. Nejstarší evropské knihy tištěné vyměnitelnými literami pocházejí z dílny německého řemeslníka Jo- hanna Gutenberga a datují se zhruba do roku 1450. Již dříve byla podobná technologie známa v Koreji a v Číně, nikdy se tam však nestala skutečným fak­torem dalšího rozvoje civilizace. V Evropě ano; knihtisk měl na společnost v mnoha ohledech podobný vliv, jaký má dnes Internet. Způsobil laicizaci vzdělání, a tedy i přístupu k informacím. Monopol na přístup k psanému slovu se díky technickému rozvoji vymkl z rukou úzké skupiny lidí (nepřipomíná vám to něco?), a to navždy. Je zajímavé, jak rychle to probíhalo — přestože středověkou společnost i na jejím sklonku zpravidla považujeme za pomalou a strnulou. Mezi roky 1450 a 1500 bylo v západní Evropě vydáno více než 6.000 různých titulů tištěných knih. Převažovala samozřejmě Bible a jiné ná­boženské texty, ale oblíbeným žánrem byly též politické pamflety, propaganda všeho druhu — a nemělo by nás překvapit, že též pornografie (další hezká paralela s Internetem). Velmi brzy se vyvinula technologie dokonalého tisku ilustrací, což dalo vzniknout mimo jiné mapám a atlasům (viz okénko: Merca-
torova projekce).
Dalšího zajímavého pokroku se dosáhlo ve chvíli, kdy technologie tisku tak zlevnila a poptávka po informacích natolik stoupla, že začalo být možné vydá­vat noviny — periodický tisk. První noviny začaly vycházet v severoněmeckých hanzovních městech počátkem 17. století. Kolem roku 1630 už noviny vycháze­ly ve většině velkých západoevropských měst, v roce 1702 začal v Londýně vy­cházet první deník (Daily Courant; nejstarším deníkem, jenž se dočkal dnešních časů, jsou rovněž londýnské The Times, které vycházejí od roku 1785).
Jinou důležitou technologií, bez níž by nebylo pozdějšího rozvoje informati­ky, je měření času. Ze starověku je doloženo používání vodních hodin (klepsy- dra). V nejjednodušším provedení fungují tak, že voda přitéká do nádoby, výše její hladiny je úměrná uplynulému času. Existovalo mnoho velmi důmyslných modifikací tohoto principu. Ještě dříve byly známy a využívány jak přesýpací, tak sluneční hodiny.
Mechanické hodiny byly poprvé sestrojeny v Evropě ve 14. století — obrov­ské, těžké a nepřesné mechanismy umisťované v kostelních věžích. Jejich hlav­ním smyslem bylo synchronizovat dodržování denních liturgických povinností.
Rozšíření hodin mělo důležitý vedlejší efekt: evropský člověk začal vědomě žít v čase, plánovat své činnosti podle hodin.
Po technologické stránce využívaly již nejstarší mechanické hodiny pohonu hodinového stroje závažím. Chyběla však regulace pomocí kyvadla, jak ji zná­me dnes; tu vymyslel až v polovině 17. století holandský fyzik Christiaan Huygens a k technické dokonalosti přivedl o málo později britský vědec Robert
Hooke.

Mercatorova projekce

Gerhard Mercator pocházel z Flander. Narodil se dvacet let poté, co Kolum­bus přistál u břehů země, kterou pokládal za Indii, a deset let předtím, než se pouhých osmnáct mužů z původně dvousetpadesátičlenné Magellanovy po­sádky vrátilo domů po dokončení bláznivě odvážného podniku — prvního obeplutí zeměkoule. Jinými slovy, v roce 1512.
Mercator sám se žádných objevných cest nezúčastnil, přesto se zásadním způsobem zasloužil o jejich další rozvoj. Vystudoval filozofii a matematiku na univerzitě v Lovani, a pak se už celý život věnoval své vášni — geografii.
V Mercatorově době již nebylo pochyb o tom, že Země je kulatá. Konec­konců, pochybovačům podala pádný důkaz zmíněná Magellanova výprava.
Jak ale zakreslit povrch koule na dvourozměrnou mapu? Mercator prý svůj zásadní nápad dostal při loupání pomeranče. V jeho projekci se povrch koule mění na obdélník, síť poledníků a rovnoběžek je pravoúhlá. Tvar všech ob­jektů se přitom, což má zásadní význam, zachovává; mění se jen jejich veli­kost. Proto má většina z nás dodnes přehnané představy o velikosti Grónska či Antarktidy. Matou nás naše mapy zkreslující plošnou výměru tím více, čím blíže se objekt nachází k pólu — mapy využívající Mercatorovy projekce. Ten­to jejich nedostatek je však zcela zanedbatelný v porovnání s obrovským pří­nosem pro mořeplavbu. Námořní kurs, protínající poledníky pod týmž úhlem, se dá do Mercatorovy mapy zakreslit tím nejprostším možným způso­bem — jako přímka. Cesta do zámoří byla rázem snazší.
A protože za mořem čekalo kromě četných rizik i pohádkové bohatství, nabyl na ceně i klíč k cestě: mapa. Mercator uměl mapy nejen kreslit a tisk­nout, ale také prodávat. Byl to podnikavý a uvážlivý člověk, který dobře vě­děl, že trh potřebuje nejen správný obsah, ale i správnou formu. Tak vznikl první atlas světa, soubor map překreslených na jednotný formát a vydaných tiskem za vysokou, ale nikoli přemrštěnou cenu. Pod Mercatorovýma rukama se dost možná poprvé v historii západní civilizace stala informace zbožím: reprodukovatelným, přímo využitelným, cenným.

Předchůdci (od začátku novověku do založení IBM)

Přesné měření času bylo od počátku novověku důležitým praktickým požadav­kem, s nímž stála a padala úspěšnost zámořských plaveb; kvalitní hodiny dávaly mořeplavcům možnost přesně’stanovit svou polohu v neznámých končinách, kreslit tak mapy anebo se řídit podle map již sestavených. Druhým důležitým požadavkem byly logaritmické tabulky a tabulky goniometrických funkcí. I ty byly motivovány především nutností složitých výpočtů zeměpisné šířky a délky na základě údajů naměřených sextantem.
Tím vzrostly požadavky na praktické využití matematiky natolik, že došlo k dalšímu vývoji příslušných technologií. Počátkem 17. století byly v Anglii se­staveny první logaritmické tabulky a krátce poté vzniklo i logaritmické pravít­ko. V téže době v Paříži sestrojil filozof a matematik Blaise Pascal (1623 – 1662) mechanický sčítací stroj. Provedení Pascalova strojku bylo postupně zdo­konalováno, zachován však zůstal princip počítacích ozubených koleček a auto­matického přenosu do vyššího řádu. Tento princip dal vzniknout mechanickým kalkulačkám a registračním pokladnám. Jejich sériová výroba započala v druhé polovině 19. století a ještě se k nim za chvíli vrátíme.
Výroba tabulek, po nichž byla obrovská poptávka — už nejen mezi námořní­mi navigátory, ale též v pojišťovnictví, architektuře, astronomii a podobně — představovala velice pracnou a úmornou činnost. Všechno se počítalo ručně, bez jakékoli mechanické pomůcky! Ve Velké Británii, tehdejší hlavní námořní velmoci, se během 18. století stala výroba matematických tabulek doslova prů­myslovým oborem. Šlo hlavně o organizaci práce; do výroby tabulek bylo zapo­jeno velké množství lidí, každý výpočet se dělal dvakrát nezávisle na sobě a výsledky porovnávala třetí osoba, tzv. komparátor. Člověka, který se živil po­čítáním tabulek, tehdy angličtina označovala slovem Computer.

Byron, Babbage a počítače

Stroj, který Charles Babbage téměř zkonstruoval, se jmenoval Difference Engine. To se dá přeložit buď v souladu s tím, co Babbage zamýšlel, jako Di­ferenciální stroj, anebo v souladu s tím, jaké následky by stroj měl, kdyby byl Babbage úspěšný – jako Stroj změny.
Jak by vypadal svět, kdyby Babbage uspěl? Dvojznačnost názvu jeho pro­jektu fascinovala dva prominentní autory moderní sci-fi, Williama Gibsona a Bruče Sterlinga, do té míry, že stejně nazvali svou knihu, jejíž děj se ode­hrává v Londýně roku 1855 — v Londýně, kde Babbage uspěl, a věk informa­tiky tak nadešel o více než sto let dříve. Děj se točí kolem ukradeného balíčku děrných štítků, mezinárodní politiky a velkých i malých dobrodruž­ství. Víra v technický pokrok je nařízena zákonem, disidenti jsou tvrdě stíhá­ni, lord Byron je předsedou vlády a Babbage jeho ministrem. Kniha fascinuje především svým líčením reálií věku kybernetiky a páry. Každý zájemce o his­torii výpočetní techniky ji určitě ocení a vychutná — zatím bohužel jen v an­gličtině, český překlad neexistuje.

 

Matematik a dívka z dobré rodiny

Přes všechnu snahu byly v tabulkách vždy chyby. Existoval velmi rozšířený do­bový názor, že kvůli takovým chybám se již nejedna loď ocitla v nebezpečí ne­bo dokonce ztroskotala. Nebezpečí se patrně zveličovalo, ale právě tento názor snáze vysvětluje, proč byla tehdejší britská společnost tabulkami doslova po­sedlá — a tedy i to, v jaké atmosféře rozvíjel své projekty Charles Babbage (1791 – 1871).
Babbage byl synem zámožného bankéře, vystudoval matematiku v Cam­bridge, ale nikdy nezůstal jen kabinetním vědcem. Měl nadání pro organizační práci i pro politiku, zajímal se o ekonomii a již v pětadvaceti letech se stal čle­nem Královské akademie. Kolem roku 1820 se poprvé setkal s myšlenkou, jež se stala určující pro celý jeho další život: bylo by možné vyrábět logaritmy stro­jově, jako se vyrábějí třeba hřebíky?
Nápad nespadl z nebe. Babbage ho dostal patrně při návštěvě Paříže, kde se seznamoval s tím, jak jdou na výrobu matematických tabulek Francouzi. Jejich metoda se od britské lišila. Byla inspirována známým ekonomickým textem Adama Smithe Bohatství národů (vydáno 1790), kde se poprvé vyzdvihl vý­znam dělby práce pro produktivitu. Francouzi rozdělili postup výpočtu algorit­mu do elementárních kroků, z nichž každý pak vykonával k tomu určený člověk — specialista na daný výpočet. To neznamenalo, že by tito specialisté byli kvali­fikovanými matematiky, naopak: byli to lidé, kteří prostě do úmoru opakovali jeden jednoduchý úkon a mezivýsledek předávali dál. (Shodou okolností šlo většinou o bývalé kadeřníky: po Velké francouzské revoluci se přestaly nosit komplikované šlechtické účesy a kadeřníci byli bez práce.) Babbage nemohl přehlédnout, že francouzská metoda je rychlejší a spolehlivější než anglická.
Jednoduchost dílčích úkonů byla tak značná, že by je vlastně mohl vykonávat i nějaký stroj, usoudil Babbage. Jenže takový stroj neexistoval. Babbage se však rozhodl, že by existovat měl.
Jednoduché automaty zná lidstvo již z antiky, z téže doby pochází princip programového řízení automatu. Ten doznal širokého rozšíření především v hra­cích strojcích, orchestrionech, pianolách a mechanických hračkách. „Program“ těchto zařízení je zpravidla tvořen vyměnitelným válečkem s hřebíčky. První praktické využití programového řízení nalezl lyonský vynálezce Joseph Marie Jacquard roku 1805: použil děrných štítků s naprogramovaným vzorem látky pro řízení tkalcovského stavu. Mechanické výpočetní pomůcky a programově řízené stroje představovaly dvě izolované větve vývoje. Babbageova genialita spočívala v tom, že jasně uviděl, jaké možnosti představuje spojení těchto větví.

Začal poměrně střízlivě. Navrhl stroj, jenž nazval Difference Engine (viz okénko: Byron, Babbage a počítače), určený k mechanickému sestavování logaritmických tabulek. Jako šikovný politik si zajistil podporu Královské aka­demie i vysokou vládní subvenci. Co zajistit nedokázal — ani nemohl — byla technologie potřebná ke konstrukci. Neuvěřitelně rozsáhlý systém počítacích ko­leček s minimálními tolerancemi byl pro tehdejší jemnou mechaniku neřešitel­ným oříškem. Práce na Difference Engine se protahovaly po celá dvacátá léta 19. století, stály celkem asi 35.000 liber (uvádí se, že na dnešní peníze by to zname­nalo několik milionů dolarů), z toho polovinu poskytla vláda, druhou polovinu tvořily Babbageovy vlastní peníze. V roce 1834 měl Babbage jediný hmatatelný výsledek: zjednodušený prototyp svého stroje, nepostačující na reálné výpočty.
Difference Engine by se možná i podařilo dotáhnout do konce, kdyby Babba­ge nedostal nový, ještě lepší nápad — a nedopustil se zároveň katastrofální chy­by. Nápad i chyba měly totéž jméno: Analytical Engine. Proč se omezovat na jeden pevně vestavěný druh výpočtu, zeptal se sám sebe Babbage, když je vlast­ně možné představit si stroj, do něhož se postup výpočtu vloží až spolu s daty? Stroj, který může realizovat jakýkoli výpočet, na nějž člověk jen dokáže přijít?
Roku 1834 tak Charles Babbage nevymyslel nic jiného než programově ří­zený číslicový počítač dnešní koncepce. Babaggeův stroj měl být vybaven pa­mětí na tisíc padesáticiferných čísel a výstupem na primitivní tiskárnu. Programování se mělo provádět pomocí Jacquardových děrných štítků. Mate­matik se obrátil na tehdejšího ministerského předsedu, vévodu z Wellingtonu, a navrhl věc samozřejmou, zároveň však šílenou: nemá smysl dokončovat Difference Engine, daleko lepší bude projekt opustit a dát se rovnou do Analyti­cal Engine — která si samozřejmě vyžádá ještě více času i peněz… Vítěz od Waterloo reagoval úplně stejně, jak by se dalo čekat od většiny tehdejších i dnešních politiků. Nařídil, že Babbage již z vládních peněz neuvidí ani penci.
Což se také stalo.
Babbage se o konstrukci Analytical Engine pokoušel až do své smrti; ne­úspěšně. Jeho myšlenka byla naprosto správná, ale ve své době nerealizovatelná — křiklavý příklad koncepce, která předběhla dobové technologické možnosti.
Dochovalo se po něm množství součástek a nefunkčních torz strojů, jež dnes můžeme najít v různých světových muzeích a na několika univerzitách (včetně Harvardu, kde se prostřednictvím takového torza seznámil s Babbageovými myšlenkami v roce 1937 Howard Aiken — viz dále).
Je-li řeč o Babbageovi, vyslovuje se zpravidla jedním dechem i jméno jeho přítelkyně, dcery lorda Byrona Augusty Ady, hraběnky Lovelace. Byla dítětem nešťastného svazku: měsíc po jejím narození se Byron rozešel s její matkou a opustil Anglii, aby se již nikdy nevrátil. Ada dospěla, provdala se a již jako hraběnka Lovelace se začala vzdělávat v matematice a fyzice. Dopisovala si s Faradayem i Johnem Herschelem, seznámila se i s Babbagem a jeho projektem byla fascinována. Dochoval se téměř kompletní program pro (neexistující!) Analytical Engine, určený k výpočtu tzv. Bernoulliho čísel a vytvořený Augustou Adou, jíž tak po právu náleží titul prvního počítačového programátora v historii. Zemřela však v sedmatřiceti letech a její přínos byl zapomenut ješ­tě důkladněji než Babbageův. Vzpomnělo si na ni až kolem roku 1975 americké ministerstvo obrany, když jejím jménem pokřtilo monumentální projekt nového programovacího jazyka. Ten je však dnes odsunut do historie téměř stejně hlu­boko jako sama hraběnka Ada…

Herman Hollerith a děrný štítek

Spojené státy byly počátkem 19. století převážně zemědělskou zemí. Za Velkou Británií a Francií zaostávaly co do technického pokroku o dvacet či třicet let, což v době průmyslové revoluce znamenalo téměř stejnou ztrátu, jakou by to re­prezentovalo dnes. Tento stav se začal měnit až po občanské válce. V celé zemi existoval v podstatě jen jeden rozsáhlý projekt týkající se zpracování dat. Bylo jím pravidelné sčítání lidu.
První americké sčítání lidu proběhlo roku 1790 a od té doby se konalo pravi­delně každých deset let. S rostoucím počtem obyvatelstva rostla i složitost celé práce. Na zpracování výsledků sčítání v roce 1880 se podílelo již 1.500 úřední­ků. Jejich obtížná ruční práce přímo volala po nějakém zdokonalení.
Navrhl jej mladý inženýr Herman Hollerith (1859 – 1929). Vystudoval Ko­lumbijskou univerzitu, jeden z jeho učitelů byl vědeckým poradcem při sčítání lidu a Hollerith se stal jeho asistentem. Tak se seznámil s rozsahem projektu a s množstvím ruční práce, které cenzus vyžadoval.
Hollerith přišel s jednoduchou myšlenkou: zaznamenat údaje o každém jed­notlivci, jehož se sčítání týkalo, do děrného štítku a poté využít strojů při zpra­cování dat. V roce 1888 se přihlásil do soutěže na dodávku systému zpracování dat pro chystané sčítání v roce 1890. Postavil prototypy svých strojů, předvedl je — a hladce vyhrál. Síla jeho systémů spočívala v tom, že ručně se musel dělat jeden jediný úkon, samotné děrování štítků. Vše ostatní probíhalo automaticky.
Stroj bral jeden štítek po druhém a „četl“ vyděrované údaje pomocí systému ko­vových jehel opatřených pružinami. Kde jehla prošla otvorem ve štítku, uzavře­la elektrický obvod. Ten pak mohl způsobit například to, že se k dosavadnímu součtu daného čítače přičetla jednička; anebo to, že se otevřela dvířka příslušné­ho třídicího boxu, do nějž štítek v dalším zpracování spadl. Pomocí Holleritho- vých strojů tedy šlo jednak počítat (tj. stanovit počet), jednak třídit. Kombinace těchto dvou úkonů spolu s možností tisknout umožňuje sestavit tabulky s vý­sledky sčítání. Princip strojů na výrobu tabulek neboli „tabulátorů“ se pak ne­změnil téměř po celých sto let.

Proč QWERTY?

U zařízení tak bytostně moderního, jakým je osobní počítač, jistě překvapí, že jedna podstatná část jeho konstrukce pochází ze sedmdesátých let 19. sto­letí a zůstala od té doby zachována téměř beze změn. Tou částí je rozložení znaků na klávesnici; pánové Sholes a Glidden jej navrhli pro firmu Remington & Sons v roce 1873. Na anglické klávesnici začíná horní řada písmen znaky QWERTY, a právě toto schéma najdete i na svém PC.Historie rozložení známého jako QWERTY je docela zajímavá. Všeobecně se má za to, že rozložení znaků na klávesnici psacího stroje (a tedy i počítače) je odvozeno „vědecky“, například ze statistik četnosti výskytu jednotlivých písmen v určité řeči; že tedy klávesnice byla navržena tak, aby umožňovala psát co nejrychleji. To je i není pravda. U starých mechanických psacích strojů se typové páky zasekávaly, pokud jste napsali rychle po sobě písmena ležící na klávesnici těsně vedle sebe. Sholes s Giddenem proto zvolili takové rozlo­žení kláves, aby počet podobných případů omezili. Neodvedli přitom ani zdaleka perfektní práci, jak nasvědčuje například blízké sousedství písmen T a H, v angličtině jedné z nejběžnějších dvojic. Lepší mechanické řešení psa­cích strojů celý problém se zasekáváním dost brzy odstranilo, ale rozložení typů zůstalo zachováno dodnes.Design klávesnice pro jiné jazyky se od angličtiny poněkud liší: u nás se používá klávesnice QWERTZ, ve Francii AZERTY apod. Pokusem o radikální reformu byla tzv. Dvořáková klávesnice, navržená již skutečně podle statistic­kých analýz četnosti písmen v psané angličtině; přestože pokusy prokázaly, že u trénované písařky může Dvořáková klávesnice znatelně zvýšit rychlost oproti designu QWERTY, novinka se v širším měřítku neujala. Pokud jde o klávesnici, jsou její uživatelé skutečně konzervativní; a tak původní návrh Remingtonu vstoupí i do jednadvacátého století.A ještě jedna zajímavost: Sholes a Glidden si trochu zašvindlovali. Aby dosáhli při předvádění psacího stroje ohromující přesnosti a rychlosti psaní, umístili všechny klávesy slova „typewriter“ (psací stroj) do jedné společné řa­dy, přestože tím porušili základní pravidlo, jímž se jejich návrh měl řídit. Mar­keting již tehdy zvítězil nad funkčními vlastnostmi.

Kancelářské stroje po americku

Hollerith uspěl především díky tomu, že nezačínal na neoraném poli jako Babbage. Amerika v jeho době byla již plná nejrůznějších kancelářských strojů.
Šlo zejména o psací stroj a různé typy stolních mechanických počítaček, dále o registrační pokladny a jiné vymoženosti. Kromě toho v Hollerithově době byl již na vrcholu svého komerčního využití telegraf a na začátku svých možností telefon. Doba byla tedy zralá jak technologicky, tak co do poptávky a chápání významu nových strojů.
Stroje Hermana Holleritha byly ve své době ekvivalentem dnešních su­perpočítačů. Vládní zakázka představovala pro Holleritha výborný byznys, ale naděje na ni byla vždy jen jednou za deset let. Co s nákladnými děrnoštítkovými stroji mezi dvěma sčítáními lidu? Ve snaze zajistit si pravidelnější přísun peněz Hollerith založil roku 1896 firmu Tabulating Machine Company (TMC). Jejím cílem bylo uzpůsobit stroje tak, aby se daly nabídnout pro komerční využití as­poň těm největším firmám. Ty však neměly zájem, neboť byly orientovány na
využití menší a dostupnější kancelářské techniky (opět: nepřipomíná vám to ně­co?). Na trhu kancelářských strojů v Americe tou dobou působilo již několik velkých hráčů, a jejich jména nejsou nezajímavá.
Firma Remington (později Remington Rand) byla založena roku 1873 jako výrobce tehdejší převratné technické novinky — psacích strojů. Ještě před pro­puknutím hospodářské krize v roce 1929 byla největším výrobcem kancelářské techniky na světě. Díky návrhářům firmy Remington dodnes vypadá klávesnice našich počítačů tak, jak vypadá (viz okénko: Proč QWERTY?).
První stroje pro automatizované sčítání se na americkém trhu objevily po ro­ce 1880. Trhu od samého začátku dominovala dvojice výrobců: Felt & Tarrant a Burroughs. Technologicky progresivnější byla druhá z obou jmenovaných fi­rem, jež od samého začátku vyráběla počítačky tisknoucí mezivýsledky na pruh
papíru.
Skutečnou technologickou výzvou byla registrační pokladna — důležitá podmínka rozmachu maloobchodu. Gigantem na americkém trhu kancelářské­ho vybavení se stal výrobce registračních pokladen, jenž svůj název odvodil jed­noduše z názvu výrobku: National Cash Register Company. To vám možná nic neřekne, ale udělejte si z toho zkratku a jste doma.
NCR je tedy mezi dnešními počítačovými firmami ta s nejstarší historií, o čtyřicet let starší než IBM. Byla založena roku 1884. Vypracovala k dokona­losti své prodejní techniky. Počátkem 20. století měla na světovém trhu regis­tračních pokladen asi takovou pozici, jakou má dnes v softwaru Microsoft.
Roku 1900 prodávala 25.000 pokladen ročně, roku 1910 již sto tisíc.
Velký význam pro dnešní počítačový průmysl měly i techniky prodeje a servisu, jež rozvinuly právě firmy jako Remington a NCR. (Ledacos odkouka­ly od jiného hi-tech odvětví, jež se masově rozběhlo o maličko dříve: od výroby šicích strojů.) V kontextu doby šlo skutečně o vyspělou technologii, která moh­la zákazníkům při nesprávném použití způsobit víc zklamání než užitku — a tím je odradit. Proto nesměl psací stroje a počítačky prodávat jen tak kdekdo, ale pouze autorizovaní prodejci, zaškolení od dodavatele a schopní správně vysvět­lit všechny výhody strojů a zásady jejich správného využití. Tito prodejci byli obsluhováni obchodními cestujícími a podporováni z rozvinuté sítě poboček jednotlivých firem. Pobočky zajišťovaly i servis. Důležitou složkou prodejního
systému byla od samého začátku rovněž školení zákazníků i prodejního perso­
nálu. To vše později převzal prakticky beze změn americký počítačový průmy­
sl, s tím vším se v té či oné podobě setkáváme dodnes.
Vraťme se k Hermanu Hollerithovi. Ten roku 1905 zrušil svůj kontrakt s vládou, protože po zavraždění prezidenta McKinleye se změnily politické po­měry v Úřadu pro sčítání lidu, Hollerith ztratil své vlivné kontakty a podmínky se mu nadále zdály nevýhodné. (Není bez zajímavosti, kdo byl hlavním Hollerithovým přímluvcem ve Washingtonu. Jmenoval se Robert Porter, měl dvojí občanství a po roce 1905 se vrátil domů do Anglie, kde založil po Hollerithově vzoru firmu British Tabulating Machine Company. Ta se mnohem později pře­jmenovala na International Computers, Ltd., neboli — ICL.) Hollerithova firma TMC se dále snažila uzpůsobit děrnoštítkové stroje ko­merčním potřebám. V roce 1911 již měla kolem stovky zákazníků. Tehdy Hollerith firmu prodal investorovi jménem Charles Flint. Ten ji spojil se dvěma jiným i, přejmenoval na CTR a jejím vedením pověřil mladého obchodníka, kte­rého právě vyhodili z obchodního impéria NCR, prý kvůli nadměrné iniciativě. Jmenoval se Thomas J. Watson. Watson spojil skvělou Hollerithovu technologii s účinnými prodejními me­todami, jim ž se naučil v NCR. Firma CTR bleskurychle rostla. Roku 1924 změ­nila své jméno na International Business Machines. „Naše stroje budou v použití úplně všude na celém světě,“ oznámil Watson. „Nad IBM slunce neza­padá.“ Ale byl to předčasný optimismus. Největším světovým výrobcem kance­lářských strojů byl nadále Remington, po něm NCR a Burroughs. IBM zůstávala s velkým odstupem na čtvrtém místě.

Bushův memex a Nelsonovo Xanadu

Vannevar Bush je znám především jako tvůrce prvního diferenciálního analy­zátoru — přístroje umožňujícího řešit matematické rovnice popisující různé technické a přírodovědné problémy. Z diferenciálních analyzátorů se později vyvinuly tzv. analogové počítače. Během druhé světové války pracoval Bush jako ředitel Hlavního úřadu pro vědecký výzkum a vývoj USA. Tehdy předpo­věděl vznik přístroje, v němž bude možno uložit obsah knih, záznamů a ko­munikací — a pak si potřebná data kdykoli vyvolat na obrazovku. Nazval jej „memex“. Takový memex mohl podle Bushe obsahovat výsledky stovek let práce a kromě formálních dokumentů mohl pojmout i ručně psané poznám­ky a fotografie. Díky „asociativnímu indexování“ mělo být možné vytvářet a udržovat vazby mezi položkami a usnadnit tak nalezení „momentálně dů­ležitých“ informací v datovém bludišti.
Bushův memex, veliký stůl obsahující složitou aparaturu manipulující s mikrofilmy, nebyl nikdy realizován. V termínech technologií dostupných ro­ku 1945 však Bush velmi přesně popsal dnešní multimediální PC připojené k Webu. Předvídal i ekvivalent internetových prohledávacích nástrojů „nalé­zajících užitečná spojení v obrovském objemu záznamů“.
Myšlenka vzájemného provázání informací, jemuž Bush říkal asociativní indexování, později vešla ve známost pod názvem hypertext. Prvním, kdo tento termín použil, byl svérázný zjev počítačové historie jménem Ted
Nelson.
Hypertext není nic jiného než způsob, jak užitečně propojovat textové počítačové soubory mezi sebou. Některá slova v každém textu mohou být zvýrazněna; takové zvýraznění naznačuje, že slovo je odkazem do nějakého jiného dokumentu. Hypertext je principiálně nerealizovatelný mimo počíta­če, protože v papírových médiích neexistuje efektivní způsob, jak vyznačit velké množství vzájemných vazeb mezi hesly. Papír je dvourozměrný; prostor hypertextu je n-rozměrný, kde n je tak vysoké, jak jen chceme.
Ted Nelson se myšlenkou hypertextu zabýval od šedesátých let. Roku 1963 jako první použil pojmu „hypertext“ a definoval jeho význam způso­bem, jenž je platný dodnes. Tím se zařadil po bok Babbage a Bushe — k vizio­nářům, jejichž myšlenky předběhly svou dobu.
Stejně jako Babbage, i Nelson se však odmítal smířit s tím, že jeho nápad není realizovatelný. Založil proto tzv. projekt Xanadu; něco mezi aktivistic­kým hnutím, technickou iniciativou a malou počítačovou firmou. Shromaž­
ďoval kolem sebe podobně smýšlející nadšence a hledal způsoby, jak usku­tečnit hypertext v praxi; nešlo mu přitom jen o technickou část řešení, zdů­razňoval i jeho společenský dopad. Celosvětově sdílený hypertextový systém měl podle Nelsonova názoru vést k vyššímu duchovnímu rozvoji lidstva, k svobodnějšímu projevu jednotlivce.
Nakrátko našel Nelson vlivnou spřízněnou duši v Johnu Walkerovi, za­kladateli softwarové firmy Autodesk. Ta vzala na pět let projekt Xanadu za svůj a začala jej financovat. Když se pak Autodesk dostal do finančních ob­tíží, došlo v něm k racionalizaci všech činností, a roku 1992 opustil firmu jak její zakladatel Walker, tak projekt Xanadu — který nikdy nedospěl do stadia praktické realizace. Stal se však významnou inspirací mnoha jiným softwarovým tvůrcům; z myšlenek Xanadu například vychází známý systém Lotus Notes, jehož hlavní autor Ray Ozzie se k tomuto vztahu velmi otevře­ně hlásí.

Doba kamenná (1924 – 1964)

Velká hospodářská krize v letech 1929 – 1933 nebyla prostě jen obdobím, kdy se ekonomice daří špatně, jak bychom si mohli představovat na základě analo­gie s dnešními krizemi. Byla tragédií, která otřásla světem, upevnila totalitní re­žim v Sovětském svazu a pomohla k moci ještě větší hrůze v Německu.
Dokonce i Spojené státy, tou dobou už hospodářsky nejsilnější země světa, stály v roce 1933, kdy nastupoval do prezidentského úřadu Franklin D. Roosevelt, tváří v tvář hrozbě sociální revoluce. Lidí, kteří měli hlad a žádnou perspektivu, bylo tehdy i v bohaté Americe víc než dost.
Každá firma, která dokázala bez větších ztrát projít Velkou krizí, si právem zasluhovala uznání. Každá taková společnost byla ohniskem normálního fungo­vání ekonomiky uprostřed všeobecného rozvratu. Právě v tomto období se ne­obyčejně posílila pozice společnosti IBM. Krizí prošla neoslabena, naopak posílena. Klíčem k jejímu úspěchu byla obchodní politika později stručně na­zvaná jako rent and refill.

Zlaté časy děrného štítku

IBM až do padesátých let, kdy musela definitivně ustoupit tlaku konkurence a požadavkům zákazníků, nikdy své stroje neprodávala; vždy je pronajímala.
Pronájem byl cenově postaven tak, že výrobní náklady stroje se zaplatily po třech letech. Dál už následoval čistý zisk bez nákladů. Díky důsledné politice pronájmu obstála IBM i ve zlých časech, kdy bylo nemožné získat nové zákaz­níky; stačilo, že dál platili ti stávající.
Druhým zdrojem stálých příjmů IBM byl prodej děrných štítků. Ty byly po­chopitelně velice levné — ale prodávalo se jich obrovské množství a hlavně zaru­čeně a neustále, bez sebemenších nákladů na propagaci a marketing. Ve třicátých letech prodávala IBM v průměru tři miliardy štítků ročně; na jejím obratu se po­dílely asi 10 %, na zisku však 30 až 40 %. Refill neboli prodej spotřebního mate­riálu se stal zdrojem bohatství i dalších úspěšných firem té doby jako např.
Eastman Kodak (filmy) nebo Gillete Razor (náhradní čepelky). Model funguje dodnes, jen se zeptejte u HP, kolik procent z jejich příjmů tvoří prodej tiskáren a kolik utrží za náhradní tonerové kazety, válce a inkoustové patrony.
Třetím důležitým faktorem úspěchu IBM byla neustálá technologická ino­vace. Hlavním konkurentem IBM v době mezi dvěma světovými válkami byla společnost Remington Rand. Tyto dvě firmy provozovaly vzájemně nekompati­bilní systémy děrnoštítkových strojů: IBM pracovala s 80sloupcovým děrným štítkem (stejným, jaký se později používal u počítačů a jaký patrně znáte), Re­mington vyvinul devadesátisloupcový systém. Remington byl tou dobou stále ještě větší, ale IBM byla dravější a především měla navrch, pokud šlo o výzkum
a vývoj.
Počátkem třicátých let uvedla IBM řadu děrnoštítkových strojů 400. To byl největší technologický pokrok v kancelářské technice až do počátků nasazování počítačů v padesátých letech. Některé modely této řady se vyráběly až do roku 1968! Děrnoštítkové stroje této generace dokázaly vést kompletní účetnictví, výplaty, skladové hospodářství — prakticky všechny obchodní agendy podniku.
Watson riskoval vše, když po celou dobu krize udržoval výrobu strojů v nor­
málním rozsahu a vy ráběl na sklad — nové stroje nikdo nekupoval. Zato však udržel ve firmě všechny její zaměstnance, často vysoce kvalifikované a draze školené. Hazardní sázka se po odeznění krize vyplatila. Rooseveltova vláda za­vedla nový‘ systém sociálního pojištěni a pro jeho administrativu odkoupila od
IBM prakticky vše, co bylo na skladě. Začal nezadržitelný vzestup. V roce 1940 se IBM stala největší firmou svého druhu na světě.

Analogová cesta jinam

Charles Babbage v devatenáctém století uvažoval o číslicovém počítači dnešní­ho ražení. Výpočetní pomůcky a nástroje, jež se začaly postupem času vyvíjet a používat, byly však založeny na jiném principu: šlo o analogové stroje.
Analogový počítač je v podstatě model zkoumaného systému či procesu.
Příkladem analogového počítače je planetárium: pohyb planet a hvězdné oblohy
je modelován mechanicky, pomocí převodů a ozubených kol, takže jednotlivé prvky pak napodobují pohyb skutečných nebeských těles — tím věrněji, čím je stroj sestaven přesněji a čím více skutečných fyzikálních zákonitostí respektuje. (Dnešní planetária jsou samozřejmě řízena počítačem, ale od poloviny 19. stole­tí až donedávna se stavěla právě takto.) Planetárium je záležitost spíše efektní a demonstrační, nicméně — je-li dostatečně přesné — jej lze pokládat i za mate­matický stroj, za pomůcku usnadňující výpočty nebeské mechaniky, za skuteč­ný analogový počítač.
Rozmach analogových počítačů nastal všude tam, kde matematický model reality vedl na obtížně řešitelné soustavy rovnic. Ve dvacátých letech dvacátého století v USA takovou výzvu představovala elektrická rozvodná síť. Jak rostla poptávka po elektřině, sítě jednotlivých energetických společností včetně obou největších — General Electric a Westinghouse — se navzájem propojovaly.
O chování takových složitých soustav se mnoho nevědělo (a neví se dodnes), a pokud i byly nějaké rovnice k dispozici, nedaly se nijak snadno řešit. Proto se stavěly modely elektrorozvodných soustav, simulující pomocí odporů, kondenzátorů a cívek skutečné elektrárny, dálková vedení a velké spotřebitele.
Každý takový „síťový analyzátor“ byl vlastně jednoúčelovým analogovým po­čítačem v dnešním chápání toho slova.
Důležité zobecnění, jež vedlo od síťového analyzátoru k tzv. diferenciální­mu analyzátoru, tj. analogovému počítači, učinil významný americký vědec Vannevar Bush (1890 – 1974). V roce 1931 sestrojil na MIT zařízení, které do­vedlo na principu modelování řešit obecnou soustavu lineárních diferenciálních rovnic. K takovým rovnicím často vede matematické modelování praktických problémů z oblasti řízení výroby, letectví, ekonomie a mnoha dalších oborů.
Bushův diferenciální analyzátor nebyl univerzálním počítačem v tom smyslu, jak jej chápeme dnes; uměl řešit pouze úzce vymezenou třídu matematických problémů. Nicméně šlo o problémy s velkým praktickým významem. Význam Vannevara Bushe pro rozvoj výpočetní techniky je ovšem větší. Během druhé světové války pracoval jako ředitel Hlavního úřadu pro vědecký výzkum a vý­
voj USA. Tehdy mimo jiné předpověděl vznik přístroje, v němž bude možno uložit obsah knih, záznamů a komunikací — a pak si potřebná data kdykoli vy­
volat na obrazovku (viz okénko: Bushův memex a Nelsonovo Xanadu).
Jiný vědec, Howard Aiken (1900 – 1973) z Harvardu, hledal technologii
umožňující řešit složité rovnice raději numericky než analogově. Tím vrátil do hry zasutou koncepci číslicového počítače. Při hledání pramenů narazil na jm é­no Charlese Babbage, seznámil se s jeho pracemi — a když navíc zjistil, že na jeho domovské univerzitě se nachází jedno z torz Babbageova díla, pokládal to přímo za zjevenou ruku osudu. Na rozdíl od Babbage se Aiken nepustil do kon­strukčních prací sám, ale hledal firmu, jež by měla na sestavení univerzálního číslicového kalkulátoru zájem. Nakonec ji našel v IBM. Po šesti letech práce a s mnohonásobně překročeným rozpočtem vznikl impozantní stroj zvaný ofici­álně IBM Automatic Sequence Controlled Calculator, avšak známější pod jmé­nem, které mu dali novináři: Harvard Mark I. Do provozu byl uveden v srpnu 1944 a ještě za války byl plně využit k sestavování matematických tabulek pro armádní účely.
Šlo o víceméně univerzální počítač velmi podobný Babbageovým předsta­vám. Jeho provedení bylo elektromechanické, aritmetika byla realizována sou­stavou ozubených kol. Program se vkládal do počítače pomocí děrné pásky, cyklus v programu se zařídil prostě tak, že se páska slepila do smyčky. Mark I by měl být pokládán za první počítač světa přinejmenším stejným právem jako slavnější a pozdější ENIAC. Aiken ke své škodě nerealizoval všechny Babba- geovy představy: nepochopil například, že v instrukční sadě nesmí chybět pod­míněný skok, takže program nebylo možné větvit. Aiken se také nepohodl s firmou IBM, když se pokusil strhnout všechnu publicitu a zásluhy na vlastní osobu a veřejně popřel úlohu vývojového oddělení IBM při konstrukci. Tato roztržka patrně posílila skepsi stárnoucího Thomase Watsona k počítačům a zpomalila další postup IBM v oblasti nových technologií.

Alan Turing

Podle čeho máme posoudit, zda lze počítač považovat za skutečně inteli­gentní? Kritérium navrhl už ve čtyřicátých letech britský matematik Alan Tu­ring (1912 – 1954). Spočívá vtom, že nezávislý pozorovatel vede dialog se subjektem testu — na formě dialogu přitom nezáleží, klidně může probíhat pomocí klávesnice a obrazovky. Pokud počítač na druhé straně linky dokáže pozorovatele zmást do té míry, že ten není schopen rozlišit, zda „hovoří“ se strojem, nebo s druhým člověkem, pak je podle Turinga nutno přiznat tako­vému počítači inteligenci v zásadě shodnou s lidskou.
Chápeme-li Turingův test dostatečně přísné, pak jej dosud žádný počítač nesložil, a patrně k tomu v dohledné době nedojde. Co počítačům chybí nej­víc, to je obecný zdravý rozum a znalost kontextu. Stroj může pojmout zna­losti z desítek encyklopedií, ale to mu ještě nepomůže pochopit, že pokud venku prší, budou ulice mokré.
Turing byl mimořádnou osobností počátků kybernetiky. Kromě toho, že stál v čele projektu, který umožnil rozluštit německý kód Enigma, a kromě svých prací předznamenávajících umělou inteligenci položil především zákla­dy tzv. matematické teorie programování. Díky myšlenkové konstrukci zvané Turingův stroj (což je vlastně abstraktní model počítače) lze rozhodovat o algoritmické řešitelnosti různých problémů a posuzovat stupeň jejich složi­tosti.

Na počátku byl ENIAC

Za první skutečný počítač na světě je většinou historiků vědy pokládán americ­ký ENIAC (Electronic Numerical Integrátor and Computer). Jeho prvenství spočívá především v tom, že na rozdíl od Mark I neměl žádné pohyblivé části, byl tedy čistě elektronický.
V období těsně před druhou světovou válkou byl vynález počítače již na spadnutí, výzkumné práce probíhaly souběžně v USA, v Anglii i v Německu.
Některými prameny je za konstruktéra prvního fungujícího počítače považován Němec Konrád Zuse, který v roce 1941 uvedl do provozu svůj první reléový stroj Z-3. Měl v úmyslu přejít od relé k nadějnějším elektronkám, ale projekt byl Hitlerovou vládou zamítnut jako příliš nákladný — naštěstí. Fungující počí­tač totiž mohl vést i ke zrychlení německého atomového výzkumu.
Vojenským projektem byl i vývoj anglických počítačů. Klíčovou postavou při konstrukci matematických strojů v Británii byl skvělý matematik Alan Tu­ring, který vedl tajné výzkumné středisko v Bletchley Park nedaleko Londýna.
Projekt byl jednoúčelový: jeho cílem bylo luštit německé šifrovací kódy ze zaří­zení Enigma, které německá armáda pokládala — vcelku právem — za nejdoko­nalejší svého druhu na světě. Přesto se Turingovi a jeho spolupracovníkům podařilo kód prolomit, což mělo klíčový význam zejména pro vedení ponorko­vé války v Atlantiku (viz okénko: Alan Turing).
Americké výzkumné projekty byly započaty většinou již před válkou, ale te­prve armádní peníze jim daly ten pravý spád; dělostřelci a letci potřebovali přes­nější balistické výpočty, fyzikové v Los Alamos nezvládali drtivý objem komplikovaných rovnic popisujících děje uvnitř budoucí atomové bomby. Z ně­kolika na sobě nezávislých skupin byl nakonec nejúspěšnější tým, který praco­val od roku 1943 na Pensylvánské universitě ve Philadelphii pod vedením Johna Mauchlyho a Johna Prospera Eckerta. V létě 1945 uvedl poprvé do provozu monstrum chlazené dvěma leteckými motory, nazvané ENIAC.
Základním stavebním prvkem ENIAC byla vakuová elektronka — součást­ka umožňující realizaci základních logických funkcí jako AND a OR. Z těchto stavebních bloků se pak vytvářely složitější celky realizující např. aritmetiku.
Zajímavým způsobem byla řešena operační paměť, která využívala tzv. zpožďovacích linek. To je technologie, která vznikla díky radaru. U nejstarších radarů býval obraz zahlcen množstvím nepohyblivých objektů, jež byly ovšem z hlediska operátora nezajímavé — ten se potřeboval soustředit na pohyblivé cíle. Aby se dalo rozlišit, co se pohybuje a co ne, bylo třeba zpozdit elektrický signál aspoň o tisícinu vteřiny (zpožděný signál se pak poslal na obrazovku v opačné fázi, nepohyblivé předměty se tím vymazaly, pohyblivé zůstaly).
Zpožďovací linka využívá toho, že rychlost zvuku je podstatně nižší než rych­lost světla: elektrický signál se převede na akustický, ten se přenese vhodným prostředím a poté převede nazpět. V praxi se ujaly rtuťové trubice. Pomocí nich se pak v počítači ENIAC ukládaly po dobu výpočtu mezivýsledky.
Dnešní terminologií bychom ENIAC označili patrně za analogově-číslico- vý počítač. Programoval se pomocí propojovací desky, složitější programy byly tvořeny stovkami, občas i tisíci vodičů. Konstrukce tvořená 19.000 elektronka­mi představovala vrchol možností doby; nikdy později už nebyl tak velký elektronkový počítač postaven. Vývoj směřoval jinam.
Od roku 1944 spolupracoval se skupinou Mauchlyho a Eckerta muž, který sice není vynálezcem počítače — tím není, stejně jako u mnoha jiných modernich vynálezů, žádná konkrétní osoba — ale jehož jméno je přesto doplňováno přívlastkem „otec výpočetní techniky“: John von Neumann.

Ve znamení JSEP a SMEP

V základním textu je řeč hlavně o dění v USA, které byly a jsou centrem počí­tačového světa. U nás na Východě procházel vývoj v podstatě shodnými sta­dii, ovšem s několikaletým a stále rostoucím zpožděním. V 60. a 70. letech u nás vzniklo postupně několik výrobních závodů, zaměřených na produkci systémů JSEP a SMEP. Šlo o počítačové řady, výroba jejichž jednotlivých členů — a často i jednotlivých součástí — byla rozdělena mezi země RVHP podle lo­kálních technologických možností. Konstrukčně šlo o repliky počítačů IBM 360, později 370 a 4341 (řada JSEP — mainframe) a počítačů DEC PDP (pozdě­ji i jiných strojů – řada SMEP, minipočítače).
Nebyly to tak docela špatné počítače. Vycházely koneckonců z velmi kva­litních — byť většinou již zastaralých — vzorů, a na jejich konstrukci, výrobě i provozu pracovali často velice schopní lidé. Zejména v softwarové oblasti dokázali například pracovníci tehdejšího VÚM5 svými řešeními i předčit kvali­tu výchozího vzoru. Problém byl ovšem v tom, že s rostoucí technologickou náročností novějších a novějších napodobovaných západních vzorů klesala schopnost východních výrobců dodat součástky i vyšší celky v potřebné kvali­tě, takže počítače JSEP i SMEP trpěly vysokou poruchovostí.
Hezky to ilustruje následující anekdota: Na školení systémových progra­mátorů vypočítává lektor přednosti nejnovějšího modelu řady JSEP — počíta­če EC 1045. „Je to výborný stroj,“ zdůrazňuje. „Vykoná až 800.000 instrukcí za sekundu!“ Jeden z posluchačů se přihlásí. „To je opravdu výborné. A po­slyšte, mohl byste nám říci, kolik jich udělá za den?“

Kouzelník z Budapešti

Stojí za to se u této výjimečné osobnosti na okamžik pozastavit. John von Neu­mann (1903 – 1957) je považován za jednoho z největších matematiků našeho století. Narodil se a vyrostl v Budapešti jako vnuk rabína a syn úspěšného ban­kéře; tehdy se ještě jmenoval Jánoš (a nebyl — vzhledem ke svému původu — pochopitelně žádný „von“, ten titul zakoupil rodině až Jánošův otec Max, jak bylo na počátku století u rakousko-uherských boháčů zvykem a módou). Ná­stup fašismu v Maďarsku ho přinutil odejít do USA, kde od roku 1930 působil na superprestižním Institute for Advanced Studies v Princetonu — mj. spolu s Albertem Einsteinem.
Oborem von Neumannovy působnosti byla zejména matematická logika a kvantová fyzika. Je též spolutvůrcem celého zcela nového matematického od­větví — teorie her. Během války pracoval na konstrukci jaderných zbraní, a prá­vě to ho přivedlo k projektu ENIAC. Seznámil se podrobně s jeho nedostatky a reagoval na ně tzv. von Neumannovou koncepcí — seznamem teoretických
požadavků, kterými se konstrukce funkčního počítacího stroje musí řídit. O ge­nialitě těchto tezí svědčí skutečnost, že do dnešního dne v podstatě nebyly pře­
konány.
Podle von Neumannovy koncepce — která se víceméně shoduje se sto let starými představami Charlese Babbage a dále je rozvíjí — se počítač skládá z několika základních částí: z paměti, řadiče řídícího vykonávání programu, aritmetické jednotky, vstupních a výstupních zařízení. Struktura počítače je ne­závislá na řešené úloze, počítač se programuje obsahem paměti, přičemž mezi daty a programem není žádný principiální rozdíl; záleží jen na kontextu, zda se určitý údaj pokládá za vstupní data, či za programovou instrukci. Odsud vlastně začíná vývoj softwaru, nemyslitelný bez možnosti modifikovat program jiným
programem.
Program uložený v paměti je podle názoru mnohých oním bodem, kdy se počítač stal vskutku počítačem. Co mohlo na první pohled být rozdílnějšího než program, který určuje, co se má udělat s daty, a data, jež jsou tímto programem zpracována? A přece von Neumann tento rozdíl smazal. Posloupnost hodnot, která je programem, tak může být v případě potřeby pokládána za data.
Důležitou součástí von Neumannovy koncepce je sériové provádění progra­mu. Instrukce se vykonávají jedna po druhé, v tom pořadí, v jakém jsou zapsány (popř. v pořadí modifikovaném instrukcí skoku). Takové uspořádání se nám zdá přirozené jen proto, že (a pokud) jsme s ním již předem seznámeni a smířeni. Ve skutečnosti jde o řešení, které neodpovídá principům fungování většiny elektro­nických zařízení ani lidského mozku. Von Neumann však správně rozpoznal, že sériový počítač bude konstrukčně schůdnější než jakékoli jiné řešení. Dnešní pa­ralelní systémy, často označované familiárně jako non-von, se sice na jednu stra­nu perou s tímto dědictvím minulosti, na druhou stranu by však bez předchozích strojů postavených dle von Neumannovy koncepce nikdy nespatřily světlo světa.
Další armádní počítače již von Neumannovu koncepci respektovaly, což umožnilo jejich praktické využití. Na rozdíl od ENIACu, který si „zabojovat“ nestihl, přispěli jeho následníci rozhodující měrou ke konstrukci vodíkové zbra­ně, a stali se tak elektronickými vojáky studené války. Současně však vstoupily počítače i do civilního sektoru; prvním výrobcem byla společnost Remington Rand, prvním sériově vyráběným počítačem její model UNIVAC I v roce 1951.
Doba zakladatelů skončila, roztočila se kola velkovýroby.

Báječní muži od počítacích strojů

Padesátá a šedesátá léta byla ve výpočetní technice érou nadšenců a hrdinů, po­dobně jako začátek století v automobilismu a letectví. Báječní muži od počíta­cích strojů svými schopnostmi a svým úsilím plně vyvažovali vše, co tehdejším počítačům chybělo. U nás se ona hrdinská doba poněkud protáhla, ale to je jiná pohádka (viz okénko: Ve znamení JSEP a SMEP).
Velební kmeti dodnes u lahvinky červeného s vlahýma očima vzpomínají na strojně početní stanice osazené sovětskými stroji Ural, a rčení „už staří Univaci“ znamená asi totéž, jako v jiných oborech lidské činnosti J iž staří Římané“.
Programátorské latině nemusíte věřit o nic víc než rybářské a myslivecké, ale prav­da je, že to tehdy nebyla legrace. Žádná klávesnice, žádná obrazovka, se strojem se komunikovalo pomocí číselných kódů zapisovaných do děrné pásky; a výkon po­čítače představoval nepatrný zlomek toho, co má dnes na stole každá sekretářka.
Přesto se dokázaly úžasné věci včetně úspěšného řízení celých velkých výrobních podniků, což zpětně působilo jako impuls dalšího rozvoje počítačů.
Starší počítače se tradičně klasifikují podle tzv. generací. První a druhá ge­nerace — to je pravá počítačová prehistorie. V první generaci (zhruba do roku 1956) se jako stavební prvek používaly elektronky, které byly u druhé generace (1956 – 1964) nahrazeny tranzistory. Třetí generace započala řadou IBM System/360 a hromadným nasazením integrovaných obvodů. Pak se přestalo členění počítačů do generací používat. Nějakou dobu se ještě v literatuře psalo o třiapůlté, čtvrté a očekávané páté generaci — ale s nástupem osobních počíta­čů se vývoj tak zrychlil, že celá tato klasifikace ztratila smysl a zůstává nadále spjatajen s nejstarší počítačovou historií.
První firmou, která uvedla na trh sériově vyráběný počítač, byla společnost Remington Rand se svým strojem UNIVAC I v roce 1951. UNIVAC vyvinuli na vlastní pěst oba konstruktéři ENIACu, Mauchly a Eckert. Neustále stáli blíz­ko krachu a po celou druhou polovinu čtyřicátých let zoufale hledali investory.
Nabízeli své řešení IBM, taje však odmítla — ani ne tak pro svou tehdejší údaj­nou neprozíravost v této oblasti, o níž se často mluví, jako spíš proto, že by se ta­kovou akvizicí dostala do rozporu s antimonopolními zákony. Nakonec tedy našli Mauchly a Eckert útočiště ve firmě Remington Rand.
V roce 1953 přišel nový model UNIVAC 1103, který měl kromě magneto­páskové paměti i rychlou paměť na tzv. magnetickém bubnu. Ten se používal pochopitelně jako paměť operační, nikoli vnější, a jeho vybavovací doba byla 17 ms. Dnes to zní komicky, ale ve své době to byl neuvěřitelný pokrok.
Téhož roku se objevil na trhu první komerční počítač od IBM, model 701.
Výrazněji se prosadil model IBM 650, vyráběný v letech 1955 – 1959. Prodalo se jej několik set kusů, což znamenalo největší obchodní úspěch v rámci padesá­tých let. Pozdější model 704 přinesl jako první tzv. feritovou paměť. Operační paměť, tvořená maticí miniaturních prstýnků z měkkého železa, jež byly schop­ny měnit svou magnetizaci podle průchodu proudu vodičem, a poté si ji zapa­matovat, se stala standardem a až kolem roku 1970 začala být vytlačována integrovanými obvody, tedy paměťovými prvky víceméně podobnými těm, ja­ké známe dnes. Kromě toho model IBM 704 měl jako první aritmetiku v pohyb­livé řádové čárce — a jako první též umožnil použití vyššího programovacího jazyka. Byl to FORTRAN a bylo to v roce 1957 (viz okénko: Stručný průvod­ce historií programování).
Snaha o převahu na trhu dávala rychle vzniknout dalším a dalším řešením.
UNIVAC 1103A v roce 1956 měl jako první počítač systém přerušení. Tím by­la umožněna asynchronní obsluha periferních zařízení, v té době již naléhavě nutná. Zatímco totiž rychlost procesoru a paměti neustále rostla, rychlost peri­
ferních zařízení (snímač a děrovač pásky, snímač štítků, tiskárna) zůstávala ví­ceméně nezměněna. Protože každá typická úloha čte data a zapisuje výsledky, stávalo se, že procesor stále více času prozahálel. Systém přerušení a navazující softwarové techniky tuto potíž řeší.
Společnost Remington Rand v roce 1955 fúzovala se Sperry Gyroscope a změnila své jméno na Sperry Rand. Zhruba v téže době začala ztrácet svou po­zici nejdůležitějšího výrobce počítačů na světě. Když se řeklo počítač, lidé si stále ještě představili především UNIVAC — ale IBM už tou dobou prodávala více. Sperry Rand se dopustila jedné z nejklasičtějších chyb, jež lze učinit v sou­vislosti s novými technologiemi: bála se, aby počítače neohrozily prodej jejích děrnoštítkových strojů, a proto nové tendence podporovala méně a méně, snaži­la se odkládat jejich uvedení na trh a udržovala uměle vysoké ceny. IBM využi­la zaváhání soupeře a prosadila se. (O třicet let později sama IBM učebnicově zopakuje tutéž chybu, jen na místě děrnoštítkových strojů budou sálové počíta­če a novou technologií budou PC.)

V druhé polovině padesátých let přibývalo firem, jež chtěly svůj kus koláče v rámci slibně se rozvíjejícího oboru. Kromě IBM a Sperry Rand zde byli přede­vším tradiční výrobci kancelářské techniky: NCR a Burroughs. Další důležití hráči na trhu přišli z jiných odvětví: RCA, Honeywell, General Electric a CDC. Kolem roku 1960 se této osmici firem začalo říkat tvrdě, ale výstižně: IBM a sedm trpaslíků.

 

Stručný průvodce historií programování

Starší historie softwaru je především kronikou hledání vhodných programo­vacích jazyků jako rozumného kompromisu mezi striktní logikou stroje a mé­ně přesným, zato tvůrčím uvažováním člověka. Nejstarší počítače se programovaly binárně ve strojovém kódu, což je intelektuální gymnastika podobná luštění klínového písma. V polovině padesátých let se pak objevily první assemblery a autokódy, archteyp dnešních programovacích jazyků.
U kořene vývoje dnešních programovacích jazyků stojí čtyři: FORTRAN, COBOL, Algol 60 a Lisp. Největší praktický význam měly první dva z nich. Ja­zyk FORTRAN vyvinula firma IBM roku 1957, používal se ve velkém měřítku především pro vědecké a technické výpočty až do konce 80. let, kdy jej více­méně vytlačil jazyk C. Jeho znalost patří dodnes k dobrému tónu mezi „opravdovými programátory“, kteří na něj nedají dopustit — asi jako když automobiloví fanoušci zasněně mluví o starých bugatkách.
V jazyce COBOL byly napsány prakticky všechny ekonomicky orientované aplikace na všech střediskových počítačích světa. V úhrnu to znamená, že víc než polovina fungujících programů vůbec byla vytvořena právě v něm. Na počítačích PC má dnes už malý význam, přestože tam stále ještě je k dispozi­ci. Velký význam však má údržba cobolských programů na střediskových po­čítačích. Věci se stále ještě mají tak, že kdyby se dnes tyto cobolské aplikace zastavily, nedostane zítra půl České republiky výplatu, protože ji nebude na čem spočítat. COBOL pochází z roku 1960. Disponuje neobyčejně precizní prací se složitými datovými strukturami, takže po léta byl jediným vhodným prostředkem pro práci s databázemi.
Nejstarším mezi moderními programovacími jazyky je Pascal. Je dílem velké postavy světové informatiky, švýcarského profesora Niklause Wirtha. Pascal od začátku 70. let, kdy byl vytvořen, sloužil jako teoretický základ vý­uky programování pro budoucí specialisty, v praxi však příliš rozšířen nebyl.
Zpopularizovala jej hlavně firma Borland (dnes Inprise), která jeho vývojové prostředí uvedla na trh pod názvem Turbo Pascal a nejnověji jako Delphi.
Zdaleka největšího rozšíření dosáhl v dnešní době jazyk C, zejména ve své modifikaci zvané C++. Ten je asi nejvýkonnéjší pomůckou, kterou dnes programátoři mají. Je velmi rozšířený, a většina aplikačních programů, které denně používáte, byla napsána právě v C. Na rozdíl od Pascalu, který se vás snaží co nejvíc izolovat od konkrétních vlastností stroje a klade důraz na sa­motný algoritmus, musíte při programování v C vědět ledacos o technických detailech použitého počítače.
Za zmínku rozhodně stojí i jazyk BASIC, původně navržený jako velmi jednoduchý nástroj pro amatéry — moped mezi náklaďáky. Dnešní Visual Ba­sic firmy Microsoft je však profesionálním nástrojem, jehož výkonnost i ná­ročnost jsou srovnatelné s jinými jazyky.
Hlavní nadějí, k níž upírá své oči dnešní programátorský svět, je moderní jazyk Java, vyvinutý firmou Sun Microsystems. Je odvozen od jazyka C, co je na něm však hlavní, je důraz na tzv. přenositelnost. Program napsaný v jazy­ce Java by měl beze změn fungovat na rozmanitých počítačích a v různých operačních systémech, což je cíl stejně chvályhodný jako obtížně splnitelný.

Od Systemu/36O k Unixu (1964 -1976)

Počátkem šedesátých let vyráběla IBM sedm různých modelů počítačů souběž­ně. Jejich součástky, příslušenství a programy byly navzájem nezaměnitelné, takže z hlediska zákazníka — i vnitřního fungování firmy — to vypadalo, jako by ani nebyla jedna IBM, ale sedm menších firem pod společným názvem.
Sedm různých řad bylo v příkrém kontrastu s jednotnou řadou děrnoštítkových strojů, kde bylo vše provázáno se vším. System/360 je do značné míry produk­tem třicetileté zkušenosti výrobce s děrnoštítkovými stroji, jejich výrobou a marketingem. Je však zároveň příkladem využití nejmodernějších technologií
své doby.
V roce 1948 objevili William Shockley, Walter Brattain a John Bardeen z Bell Telephone Laboratories tranzistorový jev. Jejich práce byla později oce­něna Nobelovou cenou za fyziku. Nástup tranzistoru jako nového spínacího prvku způsobil revoluci v elektronice. Vývoj veškerých elektronických zaříze­ní včetně počítačů je od této doby řízen rozvojem fyziky pevné fáze v oblasti polovodičových technologií. Dalším krokem v této oblasti byla integrace více tranzistorů najeden čip. Tu poprvé úspěšně zvládli u firmy Texas Instruments v roce 1958. Od roku 1961 firmy Texas Instruments a Fairchild vyráběly inte­grované obvody sériově. První významnou počítačovou řadou, jež jako staveb­ní prvek použila integrovaný obvod, byla právě IBM System/360.
Řada System/360 byla uvedena na trh 7. dubna I964. Zde končí počítačová doba temna a začíná novověk. Dosud jediný mezník srovnatelného významu nastal v roce 1976, kdy počítač začal být osobní.

 

To sladké slovo kompatibilita

IBM System/360 představuje revoluci snad úplně ve všem. O použitých součástkách již byla řeč. Přechod k integrovaným obvodům neznamenal jen miniaturizaci a zvýšení výkonu, ale též hospodárnější výrobu a tedy výrazné zlevnění počítačů.
Obrovský průlom představovala řada System/360 v architektuře výpočet­ních systémů. Jako první zavedla bajt tvořený osmi bity jako základní adreso­vatelnou jednotku paměti. Jako první pracovala s 24bitovou adresou umožňující adresovat až 16 MB paměti. Zásadní význam měla sémanticky bo­hatá množina instrukcí procesoru a na ni navazující moderní assembler. Stře­diskové počítače IBM jsou dodnes s touto instrukční sadou shora kompatibilní.
Důležitou novinku představovalo též rozlišení modů procesoru na privilegova­ný a neprivilegovaný stav a tzv. klíče ochrany paměti; to je nezbytný hardwa­rový základ multitaskingu a vůbec existence operačního systému v dnešním
smyslu slova.
Významným přínosem bylo i mikroprogramování, známé již dříve, ale zda­leka ne běžné. Stejně jako u mnoha dalších řešení, i zde povýšila řada System/360 možnost na princip. Díky mikroprogramování, tedy možnosti pře­definovat význam jednotlivých instrukcí, mohly počítače řady 360 snadno
emulovat starší stroje IBM.
Co bylo na řadě System/360 vůbec nejdůležitější, to je sama koncepce mo­dulární počítačové řady. Základ tvořilo k datu uvedení pět modelů s postupně rostoucím výkonem, kapacitou paměti (od 64 KB po tehdy neuvěřitelný l MB) a samozřejmě také cenou. Princip výstavby byl důsledně stavebnicový. Zákaz­ník, který si pořídil nejnižší člen řady, IBM System/360 30, a po čase si uvědo­mil, že potřebuje větší počítač (o to, aby si to uvědomil, se IBM přirozeně velmi aktivně starala), nemusel kupovat celý model 40 nebo 50. Stačilo přikou­pit rozšíření paměti, dodatečné diskové a páskové stojany, případně další tis­kárnu nebo snímač, technici od IBM vše zapojili a předvedli — a nový počítač byl na světě. Normalizace, unifikace a seřazení do jednotného číselníku za­hrnula vše od skříní s procesorem a pamětí až po skladové regály na krabice děrných štítků. IBM u zákazníka vyhrála, protože se dovedla postarat o ochra­nu jeho investic — v oněch dobách investic enormních.
V roce 1971 začala IBM nahrazovat řadu 360 pokročilejší a shora kompati­bilní řadou 370. Ta přinesla některé zajímavé novinky v architektuře, např. ja­ko první zavedla rychlou vyrovnávací paměť (cache) mezi operační pamětí a procesorem. Důležitou novinkou byl operační systém VM/370. Jeho hlavní složkou byl tzv. monitor virtuálního počítače: to je program, který softwarový­mi prostředky emuloval hardwarové prostředí počítače IBM 370, tedy téhož stroje, na němž sám tento program běžel. Monitor virtuálního počítače je pro­gram, který se navenek chová přesně stejně jako holý počítač bez softwaru. To je na první pohled nepochopitelná oklika. Vtip je v tom, že tak lze z jediného fyzického počítače vytvořit více počítačů virtuálních, sdílejících čas reálného procesoru a další systémové prostředky. Tím vzniká pro každého z více sou­časně pracujících uživatelů iluze, že každý z nich má celý počítač sám pro sebe — dokonce na něm může provozovat svůj vlastní operační systém odlišný od ostatních, neboť v prostředí VM/370 skutečně mohly běžet i jiné operační sy­stémy. To mělo zase význam pro zpětnou kompatibilitu.

Hackeři

Rozvoj počítačů a jejich využití ve stále více oblastech vědy, techniky a hospo­dářství měl zákonitě i společenské důsledky. Přibývalo lidí, pro něž se počítače staly důležitým bodem jejich života. Počítačoví hackeři představují subkulturu se vším všudy. Mají svůj slang, své mýty, svůj humor, své sny a svá tabu.
Slovo hacker si dnes většina lidí mimo obor spojuje s počítačovým záškodníkem, s člověkem, který po nocích krade přísně tajná data, poškozuje cizí práci anebo se pokouší o počítačovou bankovní loupež. Původní význam slova hacker je však spíše lichotivý než pejorativní: hacker je prostě ten, kdo to opravdu umí. „To“ je nejčastěji práce s počítačem, programování, ne však nut­ně vždy. V americkém slangu lze například o zručném a nadšeném automecha­nikovi se zlatýma rukama říci: „He hacks cars.“ Kdo tedy jsou hackeři? Lidé, kteří mají mimořádně kladný vztah k počíta­čům, chtělo by se říci — ale není to celé a dokonce to možná ani není nejdůleži­tější. Hackera poznáte i tehdy, nemá-li po ruce počítač. Počítače jsou důležité, ale není to na celé věci to hlavní. Opravdovým klíčem k hackerové duši není počítač, ale problém, který se má řešit. Musí být jasně definovaný, neměl by příliš souviset s reálným světem (na hledání chyby v účetnictví hackera zpra­vidla nenalákáte), k jeho vyřešení musí vést jednoznačná a přísně logická cesta —jen žádná psychologie! — a hlavně musí být těžký, přetěžký.
Hackeři nemusejí nutně mít rádi rébusy a jiné úlohy z hádankářských časo­pisů, ale pokud jim je zadáte, dovedou je zpravidla brilantně luštit. Z téhož dů­vodu vynikají nad námi ostatními v IQ testech, založených na podobném
principu — všechny ty obrázky, kde se musí poznat, co přebývá a chybí, všech­ny ty nedokončené číselné řady. Neexistuje špičkový programátor, který by měl s takovým testem problémy; struktuře myšlení používané při programová­ní a především při hledání chyb v programech odpovídají zadání těchto testů obdivuhodně přesně.
Kultura hackerů je kulturou luštitelů hádanek — a hackeři jsou ti, kdo obje­vili, že daleko lepší rébusy než v hádankářských časopisech lze nalézt v tele­fonních a počítačových sítích. Tyto „rébusy“, tedy principy zabezpečení sítí proti nepovolanému vniknutí, ovšem nejsou určeny k luštění širokou veřejnos­tí, leč právě naopak. Tím se do hackerského světa čistých idejí dostává etický problém.
Historie počítačových hackerů se datuje od padesátých let, kdy se první po­čítače dostaly na univerzity a do velkých firem a kdy programátoři objevili ob­rovskou intelektuální přitažlivost práce s nimi. Začali mezi sebou soutěžit, kdo napíše pro danou činnost program menší, rychlejší, obskurnější. Začali vytvá­řet první počítačové hry. Mnozí z nich neměli odpovídající formální kvalifika­ci a strojový čas téměř — někdy i doslova — kradli po minutách. Kniha Stephena Levyho „Hackers“, která o těchto pionýrských časech pojednává, má podtitul Hrdinové počítačové revoluce.
Už od šedesátých let patří k hlavním předmětům zájmu amerických hacke­rů automatizovaná telefonní síť. Moderní telefonní ústředna není koneckonců nic jiného než specializovaný počítač. Kde jsou moderní ústředny a kde se vše­obecně používá tónová volba při vytáčení, tam lze dokázat s telefony zázraky: třeba telefonovat zadarmo po celém světě. Nevyžaduje to žádný násilný zásah, jen znát správnou posloupnost číslic — jaká výzva pro skutečného luštitele há­danek!
Telefonní hackeři připravili americké telekomunikační společnosti o dost peněz, ty si to nenechaly líbit a vyhlásily jim válku, k níž se přidala FBI. Tehdy vznikl mýtus hackera jako etického lupiče, jako moderního Jánošíka okrádají­cího s montážním sluchátkem v ruce bohatou AT&T. Tento mýtus je zpravidla falešný. Hackerům bud‘ vůbec nešlo o to někoho okrádat — chtěli jen předvést světu, kamarádům a sobě, že „to“ je uskutečnitelné — anebo naopak šlo o lidi zcela bez skrupulí, skutečné zločince.
Vedle programátorské a víceméně nevinné kultury hackerů existovala vždy i její temná varianta, tedy skuteční počítačoví zločinci. Jejich činnost v minu­losti nebyla nikdy tak významná a nebezpečná, jak by se mohlo zdát z populár­ních sdělovacích prostředků; závislost celé společnosti na fungujících informačních sítích však rok od roku roste, a tím se všichni stáváme zrani­telnějšími ze strany takového „kybernetického zločinu“. Význam slova hacker se tak zvolna posouvá. Bývaly však časy, kdy hacker znamenalo totéž co vynikající programátor. Programování počítačů stále ještě je — a patrně vždy bude — vysoce tvůrčí prá­ce. V padesátých a šedesátých letech měla však navíc ještě půvab objevování zcela neznámé krajiny. Nikdo si nemohl být jist tím, kolik možností počítače opravdu nabízejí — ale všichni, kdo se pokládali za opravdové programátory, to chtěli vyzkoušet.
Kouzelný esej Eda Posta „Opravdoví programátoři neužívají Pascal“, dí­lem sebeironický text, dílem vážně míněný generační manifest, jasně shrnuje hlavní atributy hackerské kultury, jež se ani po letech příliš nezměnily. „Opravdový programátor nepotřebuje ke své práci všechny tyto abstraktní po­jmy, je úplně šťastný, má-li děrovač štítků, kompilátor FORTRAN 4 a pivo,“ píše Ed Post. Fortran býval nejoblíbenějším programovacím jazykem „skuteč­ných profesionálů“; naproti tomu daleko přehlednější, akademicky navržený jazyk Pascal se prosadil na školách, ale příliš už ne v denní praxi.
Dnes mají „opravdoví programátoři“ namísto Fortranu jazyk C, jinak však Postův text, charakterizující, co jsou zač ti lidé od počítačů, nadále pla­tí téměř beze změn: „Opravdový programátor je schopen pod nátlakem ve stresu pracovat 30,40 i 50 hodin. Je fakt, že tento způsob práce preferuje. Dlouhá doba odezvy systému opravdového programátora neobtěžuje, dává mu šanci, aby si mezi kompilacemi zdřímnul. Není-li vyvinut na opravdového programátora do­statečný tlak, pak má snahu komplikovat věci tím, že pracuje stále na stejné, ma­lé, ale zajímavé části problému prvních devět týdnů a zbytek pak dodělá za týden. To nezpůsobuje peklo pouze jeho šéfovi, který zoufá nad tím, že se pro­jekt nedokončí, ale vytváří to i vhodnou omluvu, proč se nedělá dokumentace.“ Další velká vlna hackerů se objevila s nástupem osobních počítačů, a to dávno před IBM PC. Mít počítač sám pro sebe a doma na stole, to byl největší sen celé předchozí generace hackerů — a když se splnil, už je nikdo od kláves­nice nedostal. Začala se formovat skutečná počítačová generace, s vlastním ži­votním stylem, žebříčkem hodnot, slangem — a začala mít mezinárodní charakter. Dnes se tento proces rozvíjí dál a dál — a hlavním předmětem zájmu soudobých hackerů je přirozeně Internet.

 

Dveře bez kliky

I ten nejmodemější počítač v šedesátých a sedmdesátých letech byl velmi kom­plikovaným zařízením, které potřebovalo ke svému provozu bud‘ samostatnou budovu, nebo alespoň několik vyhrazených prostor se speciálními nároky na čistotu, kabeláž, klimatizaci apod. O jeho chod se musel starat tým odborníků, většinou úzce specializovaných na konkrétní stroj. Náklady na pořízení se vy- číslovaly pěti- až šesticifernou sumou v dolarech. Přesto poptávka neustále rostla, neboť při správné organizaci práce se investice do výpočetní techniky již tehdy byla schopna velmi rychle vrátit.
Vysoké ceně a specifickým provozním nárokům počítačů odpovídala orga­nizace práce kolem nich; jejím typickým výrazem bylo výpočetní středisko.
Srdcem střediska býval sál počítače — veliká klimatizovaná místnost, v níž se nacházel vlastní stroj. Na sál měli přístup jenom pracovníci spojení s bezpro­střední obsluhou počítače. Ve středisku pracovalo obvykle několik desítek lidí, specialistů na různé aspekty činnosti počítače: operátoři, technici počítače,
technici periferií, systémoví a aplikační programátoři… Vlastní uživatelé počí­tače, kteří na něm řešili své konkrétní úlohy — například výpočet mezd, vědec­ké výpočty apod. — komunikovali pouze s obsluhou stroje, a to přesně vymezeným způsobem. Samotný počítač většina uživatelů vůbec nikdy nespat­řila. Na dveřích výpočetního střediska téměř nikdy nebývala zvenčí klika; mu­seli jste počkat, až (a pokud) vám někdo otevře. Běžné praktické opatření postupně přerostlo v symbol.
Zatímco v 60. a 70. letech téměř nebylo počítačů mimo výpočetní střediska, dnes jsou střediska již poměrně ojedinělá. Pro některé druhy dat a způsoby je­jich zpracování jsou střediskové počítače (angl. mainframe) — a celá organiza­ce práce kolem nich — dosud tím nejvhodnějším známým prostředkem.
V mnoha jiných případech tomu tak ovšem není. Kromě „počítače ve středis­ku“ se trh dožadoval „počítače pro jednoho člověka“ — levnějšího stroje, který by byl dost malý a dost jednoduchý, aby jej mohl obsluhovat jediný člověk, a navíc nespecialista. Na splnění těchto přání si však zájemci museli ještě chví­li počkat.

Menší a levnější, nikoli malé a levné

Částečné řešení poptávky po levnější výpočetní technice nabídly koncem 60. let společnosti DEC a Hewlett-Packard, které zavedly novou kategorii tzv. minipočítačů. K jejich obsluze skutečně stačil jediný člověk, jeho kvalifi­kace však nadále musela být poměrně značná, počítač byl stále tvořen několika rozměrnými plechovými skříněmi a jeho cena byla několikanásobkem ceny kvalitního osobního auta. Pro soukromou osobu nemyslitelná věc. Podstatným přínosem minipočítačů bylo ovšem to, že zavedly do všeobecného používání obrazovkový terminál, tedy obrazovku spojenou s klávesnicí.
Digital Equipment Corporation neboli DEC byla založena v roce 1957 dvě­ma inženýry z MIT — Kennethem Olsenem a Harlandem Andersonem. Svůj první počítač nazvaný PDP-1 uvedla na trh o tři roky později. PDP znamená Programmed Data Processor; Olsen se pro tento název rozhodl proto, že, jak uvedl, „v roce 1960 by nikdo nevěřil, že skutečný počítač může stát méně než milion dolarů“. PDP-1 stál přesně osmkrát méně než milion a na trhu si místo našel. Následovaly další modely, stále levnější a výkonnější, těžící z rostoucí dostupnosti levných součástek. Největším úspěchem byl PDP-8 z roku 1965, který už stál jen 18.000 dolarů. Koncem šedesátých let byla DEC třetím největ­ším výrobcem počítačů v Americe, hned po IBM a CDC. Především díky ní se počítače značně rozšířily na univerzitách, což mělo důležité důsledky pro další rozvoj výpočetní techniky.
Společnost Hewlett-Packard vznikla v roce 1939 v tehdejší garáži manželů Packardových na dnes již historické adrese 376 Addison Avenue, Palo Alto.
Dnešní Silicon Valley uctívá tu malou dřevěnou stavbu jako svou nejcennější historickou památku a jako místo symbolického významu. HP byla zaměřena na elektroniku a měřicí přístroje. Do počítačového průmyslu vstoupila až jako zaběhnutá firma v roce 1972, kdy uvedla na trh jednak vůbec první vědeckou programovatelnou kalkulačku, jednak minipočítač HP 3000.

Unix, aneb chvála jednoduchosti

V dnešní době se operační systém Unix téměř vždy pokládá za složitější a vý­konnější alternativu k jednodušším systémům osobních počítačů. Zní proto možná překvapivě, že v době jeho vzniku tomu bylo právě naopak. Unix byl navržen jako minimalistická alternativa k příliš košatým, a proto často ne­funkčním softwarovým projektům jako svého druhu odpověď na softwarovou krizi. Jeho dva autoři, programátoři Ken Thompson a Dennis Ritchie, pracova­li v Bell Labs, jež tehdy ještě patřily společnosti AT&T. Unix napsali víceméně vedle svých hlavních pracovních úkolů v letech 1969- 1973, a to původně pro počítač PDP-7. Ne snad proto, že by na tom měli nějaký speciální zájem, ale proto, že jiný stroj neměli k dispozici.
Bell Labs byly jedním z míst, kde se v šedesátých letech pracovalo na vý­voji operačního systému Multics. To byl grandiózní projekt financovaný pře­devším společností General Electric. Multics nebyl nikdy dokončen, protože náročnost programátorských prací všem zúčastněným jednoduše přerostla přes hlavu. General Electric snad i pod vlivem krachu tohoto projektu své působení v oblasti počítačů krátce poté zcela ukončila.
Thompson a Ritchie se pod vlivem krachu Multicsu rozhodli pro přesně opačný přístup — udělat operační systém tak jednoduchý, jak je jen možné. To­mu odpovídá i název: Unix je žertovným opakem slova Multics. Systém zavedl několik zcela nových, do té doby nevídaných rysů, především pak proudové zpracování (pipe): výstup jednoho programu může být automaticky směrován jako vstup jiného programu. Tak lze pomocí více jednoduchých programů skládat zpracováni složitějších úloh. Teprve druhou verzi (ne tedy hned tu prv­ní, jak praví legenda) svého Unixu přepsali Thompson a Ritchie v jazyce C, který si mezitím sami vytvořili jako ideální prostředek pro implementaci systé­mů.
Jak Unix, tak jazyk C začaly brzy žít svým vlastním životem. Unix se rozší­řil rychle především na akademické půdě. Druhá vývojová větev Unixu vznik­la na univerzitě v Berkeley, což předznamenalo do značné míry další osud systému. Když se totiž začal používat komerčně, každý z velkých výrobců po­čítačů si jej přizpůsobil podle svého. Proto dnes existuje Unix od IBM (zvaný AIX), od Sunu (Solaris), od firmy Hewlett-Packard (HP-UX), od Silicon Graphics (Irix), od Digitalu (Digital Unix) — a mnoho dalších. Programy pro jeden firemní Unix se zpravidla bez úprav nedají použít na jiné verzi, a proto není prostředí Unixu tak jednotné — a ze softwarového hlediska komerčně úspěšné — jako výrazně unifikovanější svět osobních počítačů, kde dominují Windows.

Bicykly duše (1976 – 1999)

Rozhodujícím faktorem na cestě k osobnímu počítači byl další vývoj polovodi­čových technologií. Kalifornská firma Intel dosáhla jako první hustoty integrace l .000 tranzistorů na čip, nezbytné k sestavení mikroprocesoru, tedy řídicí jed­notky počítače. Stalo se tak roku 1971.0 tři roky později uvedl Intel na trh vy­lepšený model mikroprocesoru, nazvaný 8080. Osmibitový procesor 8080 se stal základem nejstarších osobních počítačů.
Tím úplně prvním byl Altair firmy MITS z Albuquerque v Novém Mexiku.
Prodával se na americkém trhu od konce roku 1974, a to formou stavebnice. Zá­kladní jednotka byla zabudována v objemné krabici, byla vybavena předním pa­nelem, pomocí jehož přepínačů se dal přímo nastavit obsah zvolené adresy, a počítač měl 256 bajtů (to není překlep!) paměti. V rozebraném stavu se tato stavebnice prodávala za 400 dolarů, v sestaveném za 500. Mimochodem, počí­tač Altair se stal rozhodující inspirací pro dva mladé muže jménem Paul Allen a Bili Gates: ti usoudili, že vznikající osobní počítače budou představovat ob­rovský trh pro software — což v té době byla velmi odvážná představa — a po­čátkem roku 1975 spolu založili firmičku jménem Microsoft. Jejím prvním sídlem bylo také Albuquerque, aby byli blíže u zdroje.
Podobných stavebnic jako Altair se brzy vyrojily desítky. Ty však neoslovi­ly široký spotřebitelský trh, šlo v podstatě o drahé hračky pro domácí kutily; bez běžné klávesnice (ovládaly se vyťukáváním číselných kódů na sadě tlačítek, ob­vykle demontované z běžné kalkulačky), bez obrazovky (připojovaly se k tele­vizoru), téměř bez praktického využití, navíc stále ještě velice drahé; tohle nebyl produkt pro širokou veřejnost. Ten měl teprve přijít.

Druhá nejslavnější garáž v dějinách Valley

Kalifornské městečko Cupertino leží zhruba uprostřed oblasti, které se díky ne­obyčejně vysoké koncentraci počítačových a elektronických firem začalo kolem roku 1970 říkat Silicon Valley — Křemíkové údolí. Roku 1976 se v Cupertinu sešli dva známí z dětských let: šestadvacetiletý Steve Wozniak a o pět let mlad­ší Steve Jobs. Oba spojovalo bezmezné nadšení pro počítače a touha vyrobit stroj svých snů; opravdový osobní počítač.
Začínali s kapitálem l .300 dolarů: Jobs prodal ojetou dodávku a Wozniak programovatelnou kalkulačku. První počítače montovali v ložnici Jobsovy sest­ry; pan Jobs starší, který se na to zřejmě už nemohl dívat, jim posléze uvolnil ga­ráž. Oba kluci se mu odvděčili tím, že z ní udělali druhou nejslavnější garáž v dějinách počítačového průmyslu; postavili v ní prvních padesát kusů počítače Apple I. (Garáží zcela nejslavnější zřejmě už navěky zůstane ta, v níž postavili William Hewlett s Davidem Packardem svůj první osciloskop, viz výše.) Název Apple, Jablko“, prosadil Jobs, který se právě vrátil z Indie a ještě byl pod vli­vem filozofie zenu; jablko je symbol dokonalosti a kromě toho, jak vždy střízli­vě dodával Wozniak, „nás nic lepšího stejně nenapadlo“.
Společnost Apple Computer rychle vyrostla z Jobsovic garáže. I v Silicon Valley, kde v té době byl úspěch téměř pravidlem, byl její nástup jevem napros­to mimořádným. Model Apple II, který přišel na trh roku 1977, byl pro počíta­čový průmysl tím, čím Ford Model T pro průmysl automobilový. Zaplavil Ameriku a úspěšně vtrhl do Evropy. První skutečně osobní počítač našel brzy řadu následovníků v modelech jiných výrobců.
Intel, v oblasti osmibitových procesorů částečně vytlačený konkurencí, na­bral rychle ztracený dech. Roku 1978 vyrobil první šestnáctibitové mikroproce­sory, modely 8086 a (o rok později) 8088. Jejich rozsáhlé možnosti na jedné straně a stále zřetelnější obrovské perspektivy trhu osobních počítačů na straně druhé se staly rozhodujícím impulsem pro nejvýznamnější počítačovou firmu vůbec — pro IBM. Roku 1981 předvedla světu svůj první osobní počítač, nazva­ný prostě IBM PC (PC — Personál Computer).
Zkratka PC znamená prostě Personál Computer, tedy osobní počítač. Tak začala doba „pécéček“. IBM se od samého začátku orientovala na profesionální­ho uživatele, čemuž odpovídal jak výkon IBM PC, tak způsob jeho prodeje. Po­čítač do kanceláře se ukázal být obchodně úspěšnější než „počítač domů“, jak si využití svých strojů představovali u Apple.
Osobní počítače mají jen minimální spojitost se starým světem zpracování hromadných dat a střediskových počítačů. Liší se od něj jak technologicky, tak co do způsobu využití. Apple II vypadal vedle špičkových výrobků firem IBM či DEC jako jízdní kolo vedle tankeru. Ale to bylo přesně to, o co lidé stáli! Ste- ve Jobs později sáhl po této metafoře a řekl, že osobní počítač je „bicykl pro va­ši mysl“. Přesněji to formulovat nejde.

Dva světy

Úspěch počítačů PC postavil do úplně nové situace i firmu Apple Computer — jediného významného výrobce, který nestál a nestojí na kompatibilní platformě.
Odlišnost začínala už od procesoru. Zatímco IBM stavěla na stále dokonalejších
modelech firmy Intel, vsadili u Apple na jiného dodavatele. Byla jím společnost Motorola a její vysoce výkonný procesor 68000. Roku 1978, kdy se začal u Apple připravovat projekt nového počítače jménem Macintosh, nemohl Intel nabídnout součástku srovnatelných parametrů. Vývoj Macintoshe ovšem trval velice dlouho. Na trh byl uveden až počátkem roku 1984, a v té době už PC kompatibilní počítače měly poměrně silnou pozici.
Začátek 80. let byl silně ovlivněn právě soutěží mezi IBM a Apple. Šlo o dvě koncepce odlišné snad ve všem. Obě firmy se lišily především přístupem, pod­nikovou filozofií. IBM, jedna z největších firem světa, s tradicí starou šedesát let, se štábní kulturou, s manažery v jemném proužku — a proti ní Apple, dyna­mická parta počítačových vizionářů, šílenců pracujících beze spánku stovky ho­din, finančně naivních technických géniů. Tvíd versus džínsy, úředníci versus hippies. První kolo vyhrál Apple, ovšem hlavně díky tomu, že soupeř se do rin­gu vůbec nedostavil. Zato v druhém kole, když přišel, to vypadalo málem na knokaut. IBM PC zaznamenal drtivý úspěch, a rychle po něm následovaly zdo­konalené modely PC/XT (1983) a PC/AT (1984). IBM PC/AT byl postaven na další novince Intelu, procesoru 80286. Téměř k nerozeznání se už podobal dneš­ním pécéčkům. Výkon procesorů a tím i celých osobních počítačů od té doby nepřetržitě roste a jejich cena klesá (viz okénko: Moorův zákon).
Apple Macintosh byl od počátku prodáván pod heslem „Computer for the Rest of Us“. Počítač pro nás ostatní, rozuměj: pro lidi, kteří nejsou ani nudnými úředníky, ani jednostranně vzdělanými inženýry. Byl sestaven důsledně tak, aby jeho obsluha byla co nejjednodušší, aby jej mohl používat skutečný laik. Pro­gramy pro Macintosh byly — a jsou — vytvořeny tak, aby se ovládaly stejným nebo téměř stejným způsobem, takže zaškolení obsluhy je jednoduché a rychlé.
V počítačové hantýrce se tomu všemu dohromady říká user-friendly, uživatel­sky přátelský.
Počítače PC představovaly v osmdesátých letech téměř pravý opak. Uživa­telsky byly spíše nepřívětivé než přátelské. Namísto ukazování na obrázky, což je typický způsob ovládání počítačů Macintosh, se s PC komunikovalo příkazo­vým jazykem systému DOS, který sice nedělá velké potíže počítačovým odbor­níkům, ale zato všem ostatním ano. PC nebylo orientováno graficky, ale textově. Programy pro PC se navzájem velice lišily co do způsobu ovládání, každému z nich bylo třeba se učit prakticky od začátku, znalosti z již známých programů bylo možné využít jen ve velmi omezené míře. Naproti tomu byly po­čítače PC levnější než Macintosh, do značné míry i díky konkurenčnímu boji mezi jejich různými výrobci. Z různých důvodů, mezi nimiž největší roli hrála zákonná antimonopolní omezení, IBM totiž nikdy patentově nechránila většinu konstrukčních prvků po­čítačů PC. Díky tomu mohli další výrobci přijít na trh s tzv. kompatibilními po­čítači neboli klony PC. Kompatibilní znamená tolik co slučitelný; počítač kompatibilní s IBM se musí chovat vždy a za všech okolností stejně jako origi­nální výrobek. Prakticky vzato to znamená, že všechny programy, které jsou ur­čeny pro IBM PC, musí bezchybně fungovat i na PC jiných výrobců.
Apple Computer na rozdíl od IBM dlouho patentově chránil všechny pod­statné konstrukční prvky, takže žádné „Macintosh-kompatibilní“ počítače ne­existovaly (a dnes již zase neexistují, protože po návratu Steva Jobse do čela Apple v roce 1997 změnila firma svou politiku a bleskurychle všechny výrobce klonů dostala z trhu).
První firmou vůbec, která zahájila výrobu kompatibilních počítačů, byla spo­lečnost Compaq (v současné době vůbec největší světový výrobce PC). Kapacita trhu se ovšem ukázala být opravdu nesmírná, takže brzy se výrobci PC počítali na stovky; mimo USA se jich velké množství nachází v jihovýchodní Asii.

Moorův zákon

Gordon Moore, spoluzakladatel firmy Intel, si roku 1968 povšiml, že množ­ství tranzistorů, které lze umístit na jeden čip (neboli integrovaný obvod), se díky technickému pokroku každým rokem zdvojnásobí. Výkon čipu a složi­tost jeho funkce je tím větší, čím více tranzistorů součástka obsahuje. Dá se tedy říci, že stejně pravidelně se zdvojnásobuje i výkon celých počítačů. Dvoj­násobek za rok pochopitelně znamená čtyřnásobek po dvou letech, osminá­sobek po třech… a tak dále. Výkon roste podél exponenciály.
Moorovo pozorování bylo později upřesněno, a dnes se obvykle formulu­je tak, že výkon procesoru se zdvojnásobí při konstantních nákladech vždy jednou za 18 měsíců. Díky tomu jsme se rychle dostali od procesoru Intel 4004 k Pentiu III, od dvou tisíc k deseti milionům tranzistorů na čipu, od jed­notek ke stovkám megahertzů hodinové frekvence. Pokud to tak půjde dál, bude brzy na čipu sto milionů tranzistorů. Opravdu?
Ne, říkají někteří fyzici, a dodávají: pokud někdo něco zásadního nevy­myslí. Fotolitografie, základní technologie výroby integrovaných obvodů, totiž nemůže „kreslit“ struktury menší, než je vlnová délka použitého světla.
Dilema v současné době vypadá takto: bud*se další zvyšování hustoty tranzistorů na jednotku plochy za několik let zastaví — anebo si výrobci osedlají tvrdší neviditelné záření, například rentgen. Rentgenová litografie je však již dlouho ve stadiu nepříliš nadějných zkoušek.

 

Nástup softwarových firem

Roku 1985 opustil za bouřlivých okolností firmu Apple Computer její spoluza­kladatel a předseda správní rady Steve Jobs. Tím skončila vizionářská léta nejen pro Apple, ale pro celý počítačový průmysl.
Lidé přestali kupovat počítače proto, že jsou něčím novým a nevídaným, že jsou vzrušující a dříve nedostupné; a začali šije na nasyceném trhu vybírat po­dle jejich funkčních vlastností a svých momentálních potřeb. Zákazníci se zača­li starat více o software než o hardware — což je jen logické, neboť skutečným pracovním nástrojem uživatele počítače není koneckonců počítač sám, ale pro­gram.
O prodejním úspěchu počítačů rozhoduje šíře nabídky programů, které jsou pro daný počítač k dispozici. To je v podstatě důvod, proč měl standard PC tako­vý úspěch a proč je dodnes pevně v sedle: protože jej podpořili výrobci soft­waru. Ze stejného důvodu nemůže dnes přijít na trh nový výrobce se superdokonalým, zásadně jiným počítačem; nebyl by pro něj k dispozici soft­ware. Uživatelé na celém světě investovali do programů astronomické sumy, tu­díž je chtějí používat, a tím je platforma PC neobyčejně pevně stabilizována.
Softwarové firmy zaznamenaly hlavní boom během 80. let. Tehdy vzešla hvězda těch nejlepších a nejznámějších — Microsoft, Lotus, Autodesk,
Ashton-Tate, Symantec, Borland, Novell, SCO, Aldus, Adobe Systems. Někte­ré z nich dnes již neexistují, neboť byly pohlceny jinými, na jejich místě se obje­vila další slavná jména — ale každé z těch výše jmenovaných představuje důležitý kus počítačové historie.
Některé aplikační programy prostě převádějí do počítačové formy známé a tradiční činnosti; klasickým příkladem je textový editor, který vlastně simulu­je funkci psacího stroje. Jiné nemají v reálném světě obdobu — a právě dvě ta­kové kategorie programů se staly hlavní hybnou silou počítačové revoluce.
O úspěch počítačů standardu PC se zasloužil tabulkový kalkulátor; rozhodující motivací k nákupu počítače Macintosh v prvních letech jeho existence byly pro­gramy pro DTP.
Spolu s textovým editorem a databází patří tabulkový kalkulátor neboli spreadsheet k programům, které dříve či později ocení každý majitel PC. Na je­ho počátku byl student ekonomie z Harvardu Dan Bricklin, kterého nebavilo v kursu finančního plánování donekonečna přepočítávat rozvahové tabulky při sebemenší změně dat. Se svým přítelem R. Franklinem z MIT proto vymysleli a napsali program, který celou činnost automatizoval. První spreadsheet, neboť to byl on, se jmenoval VisiCalc a značnou měrou — někteří tvrdí, že zcela roz­hodující — přispěl k obchodnímu úspěchu osmibitového počítače Apple II (a tím i ke startu firmy Apple Computer), pro který byl určen. Psal se rok 1979.
O několik let později dosáhla ještě závratnějšího úspěchu firma Lotus Deve- lopment s tabulkovým kalkulátorem zvaným prostě 1-2-3. Byl určen pro plat­formu IBM PC a doslova rozhýbal její prodej — užitečnost tohoto jediného programu byla tak velká, že mnoha lidem stálo za to koupit si kvůli němu celý počítač. Třetí příběh úspěchu tabulkového kalkulátoru zaznamenal ještě později — a zaznamenává dodnes — Microsoft se svým programem Excel, asi nejdoko­nalejším spreadsheetem, jaký dnes můžete mít.
Elektronická sazba a grafická úprava existovala již před nástupem osobních počítačů, vyžadovala však specializovaná a extrémně drahá zařízení. Amatérům a malým studiím dala potřebný nástroj do rukou jednak společnost Apple v po­době svých počítačů Macintosh, jednak Hewlett-Packard, který tou dobou uve­dl na trh první laserovou tiskárnu — a především softwarová firma Aldus (dnes součást Adobe), která vyvinula na svou dobu naprosto převratný program Page­Maker — první DTP nástroj určený pro osobní počítač.

Microsoft, příběh amerického snu

Společnost Microsoft založili Paul Allen a Bili Gates z vlastních úspor v lednu 1975. V současné době má tržní kapitalizaci kolem 500 miliard dolarů a je zřej­mě nej významnější jednotlivou firmou světa — nejen v počítačovém oboru. Její generální ředitel a hlavní akcionář, charismatický Bili Gates, na sebe poutá po­zornost vyhrazenou jinak jen hlavám států a filmovým hvězdám; firma bojuje ve vleklém soudním sporu s vládou Spojených států o novou definici pojmu „monopol“ v informačním věku; a co je zdaleka nejdůležitější, svými produkty Microsoft již léta rozhoduje o tom, jakým způsobem většina z nás používá osob­ní počítač.
Amerika pořád ještě miluje své příběhy o chudých chlapcích, kteří se prosla­vili. Bili Gates, pocházející ze zámožné právnické rodiny, sice není po téhle stránce zrovna ideálním příkladem, přesto i jeho příběh patří k látce, z níž se spřádá americký sen: ona velká iluze, že cesta vzhůru je otevřena všem a že sky
is not limit.
Koncem roku 1974 studoval Bili Gates v druhém ročníku na Harvardu a současně provozoval se svým starším přítelem Paulem Allenem, zaměstna­ným tou dobou jako programátor u Honeywellu, malou firmu jménem Traf-O-Data; předmětem její činnosti bylo programování na velmi primitivním procesoru 8008. Tou dobou uvedl Intel svůj nový čip, první skutečný mikropro­cesor 8080. Jistá firma MITS byla první, kdo na tomto procesoru postavil mikropočítač.
Gates s Allenem pochopili: teď, anebo nikdy! Rychle se přestěhovali z Bos­tonu do Nového Mexika, kde MITS sídlila, a začali pro její počítač Altair — a později pro další a další modely mikropočítačů jiných výrobců — psát a prodá­vat software. Jejich hlavním artiklem byl zpočátku programovací jazyk Basic.
Svou novou firmu pojmenovali již Microsoft. Gates přerušil studium na Harvar­du. aby se mohl novému byznysu věnovat naplno. Má jej přerušené dodnes.
Zásadní zlom v činnosti Microsoftu přišel roku 1980, když uzavřel smlouvu s IBM. Ta se ukázala být klíčovou nejen pro obě tyto firmy — pro Microsoft zna­menala začátek strmé cesty vzhůru, pro IBM zas pozvolný sestup z pozice nejdů­ležitější počítačové firmy světa — ale pro celý počítačový průmysl. IBM totiž zakoupila od Microsoftu licenci na operační systém pro tehdy teprve vznikající počítač IBM PC a ve formulaci podmínek si nevyhradila výhradní práva. PC teh­dy pro IBM představovalo natolik okrajový projekt, že exkluzivitu její právníci zřejmě nepokládali za důležitou. Díky této chybějící podmínce Microsoft od Sa­mého začátku dodával týž operační systém nejen IBM, ale všem výrobcům tzv.
klonů, tedy PC kompatibilních s originálem od IBM. Zatímco jednotliví výrobci PC mezi sebou vedli — a vedou dodnes — tuhý konkurenční boj, Microsoft jim po celou tu dobu dodává své operační systémy a později také aplikační programy; a vydělává tak úhrnem na celé revoluci osobních počítačů nejvíce ze všech.
Novou éru představoval operační systém Windows, původně navržený Microsoftem jako grafická nadstavba nad MS-DOS. Jeho hlavním smyslem by­lo usnadnit obsluhu počítače laickému uživateli. Řečeno zcela upřímně, cílem Windows bylo dostat počítače PC na takovou úroveň ovládání, na jaké tou do­bou byly počítače Macintosh. Akceptovatelným produktem v tomto směru byla až verze Windows 3.0 uvedená roku 1992, skutečné uživatelské vlídnosti do­sáhly Windows 95 v roce 1995. Vývojová řada produktů Windows se současně rozvětvila, pro výkonné grafické stanice a především pro servery Microsoft do­dává dokonalejší a náročnější operační systém Windows NT.
Operační systém Windows dnes v podstatě skutečně definuje, jakým způso­bem většina uživatelů po celém světě používá osobní počítač. Pro Windows
jsou určeny desetitisíce aplikačních programů od nejrůznějších dodavatelů.
Microsoft sám si ukousl pořádný kus tohoto aplikačního krajíce, když pro svůj operační systém sám dodává kancelářské aplikace, multimediální encyklopedie, výkonné databáze a mnoho jiných programů. Tento souběh činností je hlavním důvodem, proč konkurence obviňuje Microsoft ze zneužívání monopolního po­stavení. Jeho úspěch v prodeji operačního systému jej totiž vynesl do pozice do­davatele, jemuž patří nejméně 80 % trhu operačních systémů PC.
Ani tak silná pozice neuchránila Microsoft před vážnou strategickou chy­bou, jíž se dopustil roku 1995, když příliš pomalu zareagoval na vzrůst zájmu ši­rokých vrstev spotřebitelů o Internet. Několik malých softwarových firem, na prvním místě mezi nimi Netscape, již bylo na dobré cestě vyhodit Microsoft ze sedla podobným způsobem, jakým kdysi on sám nabyl převahy nad zdánlivě všemocnou IBM.
Bili Gates však dokázal nemožné a během několika měsíců změnil celou strategii společnosti, plněji orientoval na Internet, do roka měl hotové produkty i marketing a za další rok už musel čelit obvinění, že se snaží i tuto oblast mono­
polizovat.
Microsoft je firma s velice razantní obchodní taktikou, firma, která bere konkurenční boj vážně, někteří jeho odpůrci dokonce říkají, že jej „povýšila na ideologii“. Například u japonských společností je takový postup pokládán za normální, v USA zatím méně. Antimonopolní proces, který je proti němu dnes veden, se v podstatě snaží odpovědět na otázku, co a jak smí firma s tak silným podílem v klíčovém segmentu trhu ještě prodávat a nabízet a co už ne. Antimo­nopolní zákony, v USA většinou formulované v třicátých letech, se na „ky- berprostor“ dají aplikovat jen s potížemi, výsledkem procesu by tedy mohlo být zcela nové pojetí antimonopolního práva — odpovídající věku Internetu. I v tom bude tedy Microsoft první…
Může být Microsoft vůbec někdy poražen, skončí někdy jeho éra? Jeho kon­kurenti na tuto otázku zpravidla jen skřípou zuby, překvapivým pesimistou je však sám Gates: „Jednou se to určitě stane, jde mi jen o to, aby to bylo za sto let a ne už za pět. Vždycky musíte sami sebe vnímat jako outsidera. Když s tím pře­stanete, prohrajete docela určitě.“

Stručné dějiny Internetu (1969 -1999)

Prehistorie Internetu je úzce spjata s americkým ministerstvem obrany — byť jedním dechem dlužno poznamenat, že další konvenční tvrzení, že totiž Internet byl vybudován jako modelová počítačová síť připravená pro eventualitu jaderné války, je značně nepřesné. Internet je spíše odpovědí na Sputnik než na sovětské interkontinentální střely.
Koncem šedesátých let, kdy Pentagon začal financovat výzkumné práce, jež nakonec vedly ke vzniku Internetu, bylo — a ostatně dodnes je — v USA zvy­kem, že armáda se podílela i na projektech, jež byly s jejími zájmy spjaty jen vol­ně. Internet vždy patřil právě do této kategorie. Nikdy neměl charakter vysloveně vojenského projektu — a další rozšířené tvrzení, že totiž jeho decentralizovaný charakter je odpovědí na požadavek armády, aby síť odolala nukleárnímu útoku (který by jistě směřoval přednostně na řídicí centra), je rovněž přehnané. K de­centralizaci vedly spíše opačné motivy: ne to, aby část sítě šlo za provozu snadno vyřadit — byť i to je automatickým důsledkem decentralizace — ale spíše to, aby se bez omezení mohly další a další počítače připojovat.
Přesto je Internet svým „armádním“ původem výrazně poznamenán. V jeho počátcích totiž nehrála žádnou roli přímá komerční motivace, což je u moderních technologií zcela výjimečné. Základem klasických telekomunikačních služeb (telefon, mobilní telefon, tzv. veřejné datové sítě apod.) jsou především efektivní účtovací mechanismy. Ty Internet dodnes postrádá — i přes snahy dodatečně je naroubovat; zato se od začátku soustředil na efektivní službu uživateli.

Arpanet a BBN

Práce, které nakonec vedly ke vzniku Internetu, financovalo americké minister­stvo obrany prostřednictvím své grantové agentury ARPA (Advanced Research Project Agency, Agentura pro projekty pokročilého výzkumu). První pokusná síť spojila v roce 1969 počítače na čtyřech univerzitách na západě USA: tři v Kalifornii, jednu v Utahu. Šlo pochopitelně o velké střediskové počítače, žád­né osobní počítače v té době neexistovaly a i kdyby ano, připojení něčeho tako­vého k experimentální komunikační síti by nikomu ani náhodou nepřišlo na mysl.
Síti se začalo říkat Arpanet. Agentura ARPA ji koneckonců platila a po jis­tou dobu byla i formálně jejím provozovatelem. Provozní zkoušky ukázaly, že síť funguje, ale také to, že režie jejího provozu představuje pro spojené počítače velkou zátěž. Lidé z ARPA proto vypsali soutěž na dodávku specializovaných malých počítačů řídících tok dat sítí. Tu vyhrála bostonská firma jménem Bolt, Beranek and Newman — BBN.
Řešení sestavené firmou BBN se ukázalo životaschopné a Arpanet se zvolna rozrůstal. Počátkem 70. let začalo být jasné, že je třeba některé jeho provizorní a nepříliš kvalitní technologie vyměnit za lépe promyšlené. V čele tohoto úsilí se octl americký počítačový vědec Vinton G. Cerf.
Pod Cerfovým vedením vznikl během sedmdesátých let dnešní technický základ Internetu, tzv. protokol TCP/IP. Význam slova „protokol“ v počítačové terminologii se do značné míry blíží významu, pod nímž se týž termín používá v diplomacii. V obou případech jde o soubor pravidel, jež je nutno dodržovat, aby vzájemná komunikace proběhla hladce a aby obě strany přisuzovaly vymě­něným informacím týž význam.
Protokol TCP/IP předepisuje, jak mají vypadat data, jež počítač odesílá na Internet nebo z Internetu načítá, a jak tato data putují sítí. Jeho vtip spočí­vá v tom, že rozděluje data na drobné části, jimž se říká pakety. Každý paket je opatřen adresou odesilatele i příjemce a putuje sítí zcela samostatně — nezá­visle na ostatních paketech tvořících tutéž zprávu. Celkem snadno se tedy mů­že stát, že jedna část e-mailu, který obdržíte z Ameriky, k vám dorazila přes Amsterdam a jiná třeba přes Oslo. Rozdělení zpráv na pakety zvyšuje jak cel­kovou přenosovou rychlost a kapacitu sítě, tak její odolnost vůči výpadkům a poruchám. Tím se TCP/IP zásadně liší např. od klasických telefonních služeb.

Cesta ke komerčnímu využití

TCP/IP měl pro svou jednoduchost a užitečnost skutečně veliký úspěch. Navíc nebyl nikdy patentován a jeho podrobný popis byl vždy volně k dispozici. Tím se otevřela možnost pro vznik dalších sítí, nijak nepropojených s původním Arpanetem, avšak využívajících týchž technologických principů.
Pokud šlo o univerzitní sítě a sítě amerických státních institucí, nic nebráni­lo jejich spojení s Arpanetem, jehož prostřednictvím mohly pak počítače růz­ných sítí komunikovat mezi sebou — tak začal zvolna vznikat dnešní Internet jako „síť sítí“.
U sítí provozovaných komerčními subjekty, anebo dokonce u sítí mimo USA, však takové spojení nebylo možné z právních důvodů — statut Arpanetu vzhledem k jeho financování z veřejných zdrojů zakazoval komerční využití.
Jeho roli v osmdesátých letech postupně převzala síť NSFNET, financovaná rovněž z peněz amerických daňových poplatníků — avšak tentokrát již zcela v rámci civilního výzkumu. Ani ta nedovolovala komerční využití. Komerční sítě (v dnešní terminologii: provideři Internetu), fyzicky oddělené od jádra — neboli „páteře“ — Arpanetu či sítě NSFNET, však vznikaly v USA jako houby po dešti. Nakonec došlo k vzájemné dohodě, provozovatelé komerčních sítí si postavili novou páteř, takže se bez akademické sítě NSFNET již obešli — a na přelomu 80. a 90. let tak začala moderní doba Internetu, doba jeho masového komerčního využití.

Celosvětová pavučina

Když se řekne Internet, dnešní uživatel si představí především World Wide Web. Zárodek dnešního Webu vznikl roku 1989 ve výzkumném středisku CERN v Ženevě. Britský počítačový vědec Timothy Bemers-Lee tam rozpra­coval způsob, jak navzájem provazovat pomocí odkazů dokumenty nacházející se fyzicky na různých počítačích, což značně šetřilo práci a čas atomovým fyzi­kům pracujícím v CERN, kteří se chtěli soustředit na obsah dokumentů — v je­jich případě vědeckých článků a výzkumných zpráv — a neztrácet čas jejich hledáním po různých serverech střediska. Tim Berners-Lee o něco později vytvořil první browser, tedy program umožňující snadno a pohodlně takové zřetězené dokumenty prohlížet, přeska­kovat v síti od jednoho k druhému, tedy z jednoho počítače na druhý… a velmi brzy vzniklo úsloví „surfovat po Internetu.“ Široké uživatelské obci však dal Web do rukou jiný člověk na druhé straně Atlantiku — tehdy dvacetiletý stu­dent na University of Illinois, mladík jménem Marc Andreessen.
Andreessen si od roku 1991 přivydělával při studiu v superpočítačové la­boratoři univerzity (NCSA, National Center for Supercomputing Applicati­ons) jako programátor v oblasti počítačové grafiky. Zároveň se seznámil s Internetem, tehdy stále ještě převážně akademickou sítí, i s jeho nejnovější vymožeností importovanou z Evropy, jíž byl právě Web. Napadlo ho obohatit Web o grafiku a vytvořit jednoduchý programový nástroj, který by i laickému uživateli umožnil bez námahy číst a prohlížet dokumenty napsané ve formátu HTML — tedy ve tvaru určeném k publikování na Webu. Spolu s kolegou jménem Eric Bina tak Marc Andreessen během několika měsíců usilovné práce napsal NCSA Mosaic — první moderní webový prohlížeč neboli brows­er. Svůj program vytvořili v prostředí Unixu, jiní studenti jej pak modifikovali, aby jej bylo možné používat i na PC a počítačích Macintosh. Mimoděk tak vynikla jedna velmi důležitá vlastnost Webu: na typu klientského počítače nezáleží, stačí mít prohlížeč a data z Webu se zobrazují všem uživatelům
stejně.
Mosaic dali Marc Andreessen a jeho přátelé prostřednictvím serverů uni­verzity volně k dispozici celé internetové komunitě. Ta jej přijala s nadšením, množství webových stránek začalo růst exponenciálně a jejich obsah přestal být striktně vědecký, jak to původně předpokládal Tim Berners-Lee. Ten tako­vou profanací své myšlenky, jež měla přece sloužit výhradně účinnějšímu sdí­lení vědeckých prací, nebyl zpočátku nijak nadšen. „Tohle mělo být seriózní médium, seriózní informace,“ řekl Andreessenovi znechuceně v létě 1993. Pří­liš pozdě; rozvoj Webu se již nedal nijak zastavit.
Tak výrazného fenoménu si nutně museli povšimnout počítačoví podnika­telé v Silicon Valley. Nejrychleji mezi nimi domyslel věc do důsledků Jim Clark. V lednu 1994 poslal Andreessenovi e-mail, který začínal slovy: „Možná mě neznáte — já jsem ten chlap, co založil Silicon Graphics.“ Což byla pravda, Clarkovou podnikatelskou minulostí skutečně byla jedna z nejúspěšnějších světových firem v oblasti počítačové grafiky a pracovních stanic, všeobecně známá pro svůj technický perfekcionalismus a avantgardní způsob uvažování.
Z hlediska Andreessena to muselo být výborné doporučení.
Clark poskytl peníze, Andreessen technické znalosti. Jejich první firma, kterou založili již v Kalifornii, se jmenovala Mosaic Communications. V létě 1994 najali další silnou osobnost: byl jí Jim Barksdale, bývalý generální ředitel společnosti Federal Express, muž obrovského manažerského talentu. Spolu s ním přejmenovali firmu na Netscape a zahájili vývojové práce jednak na no­vém prohlížeči, který měl být o generaci dál než Mosaic, jednak na celé řadě tzv. webových serverů — programů, jež se nacházejí „na druhé straně drátu“,
u poskytovatele obsahu, komunikují s prohlížeči jednotlivých uživatelů a zasí­lají jim obsah požadovaných webových stránek.
Nový prohlížeč jménem Netscape Navigátor byl uveden na trh počátkem roku 1995. V srpnu téhož roku se začaly akcie firmy Netscape veřejně obcho­dovat na burze; jejich uvedení představovalo fenomenální úspěch, kdy se ze zakladatelů stali během několika hodin multimilionáři.
Úspěch na sebe nutně přilákal pozornost konkurence. Tisk začal spekulovat o tom, že Netscape může být tou firmou, která ohrozí a překoná i samotný Microsoft — jednou se to přece stát musí, ne? Sám Andreessen nešetřil opti­mismem. „V souboji mezi medvědem a aligátorem rozhodne terén. Microsoft právě vstoupil do našeho terénu,“ řekl koncem roku 1995, když největší softwarová firma světa ohlásila — dle názoru mnohých beznadějně pozdě — svou internetovou strategii.
Jenže medvěd dokázal, že umí plavat. Prohlížeč z produkce Microsoftu jménem Internet Explorer se zpočátku nemohl Navigátoru rovnat ani náhodou, rozvíjel se však úžasnou rychlostí — díky obrovským částkám, jež mohl Microsoft investovat do výzkumu a vývoje. Jeho podíl na trhu rostl a roste rychle, protože Microsoft k jeho propagaci využil všech prostředků, jež měl k dispozici: rozdával jej zadarmo, učinil jej pevnou součástí svého operačního systému. Právě způsob prosazování Exploreru je hlavní příčinou současného antimonopolního procesu, který je proti Microsoftu veden. Po čistě technické stránce se však Explorer brzy Navigátoru vyrovnal a dnes má pravděpodobně již navrch.
Samostatná historie firmy Netscape skončila v listopadu 1998, kdy ji kou­pila za 4,2 miliardy USD společnost America Online (AOL), největší americký poskytovatel připojení k Internetu. Ironií osudu nebyl největším magnetem z hlediska AOL ani prohlížeč Communicator, ani kvalitní serverové produkty firmy Netscape, ale webová stránka Netcenter, vytvořená původně pro komu­nikaci se zákazníky — tzv. portál. Podle klasických představ o povaze Webu by úloha portálů neměla být nijak velká, vždyť jediným kliknutím myši se z něj uživatel dostane, kam chce, a domovskou stránku browseru si může změnit po­dle vlastního přání na jakoukoli jinou. Jenže to je teorie — a America Online se svými 14 miliony uživatelů se stará spíše o praxi. Praktické zkušenosti AOL, podpořené nespornými obchodními úspěchy posledních dvou let, ukazují, že uživatelé se příliš nestarají o technickou dokonalost a že přemíra technologic­kým možností je spíše na škodu. Vítězí jednoduchost a „vedení za ručičku“.
Pro pionýry technických revolucí to je poměrně špatná zpráva.
Ale oni si určitě zase něco vymyslí.

text

text

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.